Lidé z bažin

K zachování organických materiálů, jako jsou lidská těla nebo oděvy, dochází jen ve velmi výjimečných případech; právě tyto nálezy ovšem umožňují nahlížet minulost v zcela nové perspektivě. Takovým výjimečným případem jsou bažiny a rašeliniště v severní Evropě, zvláště na Jutském poloostrově, které daly zrodit unikátnímu fenoménu evropské archeologie – desítkám skvěle zachovalých těl lidí, jejichž život byl v těchto nehostinných místech předčasně ukončen. Rozkladným procesům tu brání humusové kyseliny a nepřístup kyslíku; je pozoruhodné, že dochování dosahuje nejvyššího stupně, není-li kyselina příliš silná: ve velmi kyselém prostředí se sice konservují měkké tkáně, ale kosti se mohou až zcela rozpustit (na lokalitách Damendorf a Werdingerveen se uchovala dokonce pouze lidská kůže). Kyselé prostředí navíc dobře uchovává lidské tělo, zvířecí kůži a ovčí vlnu, ale lněná tkanina naopak rychle podléhá zkáze – označujeme-li tedy níže některého jedince jako nahého, může to být zavádějící popis (lněný oděv mohl zmizet beze stopy). Důsledkem postdeposičních procesů v rašeliništi je také načervenalá až zrzavá barva vlasů zemřelých.

Většinu „lidí z bažin“ lze datovat do skandinávské předřímské a římské doby železné (5. stol. př. Kr. – 4. stol. po Kr.), ale existují i starší, ojediněle až z mezolitu, a třebaže fenomén lidských obětí patrně končí s koncem doby římské, existují také pozdější nálezy; tím nejznámějším je asi středověký sedlák z švédského Bockstenu. Hojnost tohoto druhu nálezů v Jutsku dokládají písemně novověké prameny – zpravidla byla tato těla považována za ostatky obětí nedávných vražd a obratem pohřbívána na křesťanských hřbitovech, přičemž o nálezových okolnostech vypovídá v nejlepším případě jen vágní popis. Níže uvedeme výběrově několik nejvýznamnějších exemplářů.

Tělo ženy (přezdívané médii „Gunhilda“) z Haraldskjæru ve východním Jutsku (vpravo) bylo odkryto v roce 1835. Pozoruhodné je zvláště to, že byla ke dnu jámy upevněna dřevěnými háky a kůly. Mrtvola, uložená metr pod povrchem, byla dlouhá 168 cm; měla dlouhé světlé vlasy a dobře zachované zuby. Vzhledem k tomu, nakolik byla svraštělá její kůže, musela trpět nadváhou. Bylo jí okolo padesáti let a s ohledem na drobné ruce a nohy se nemusela zabývat těžkou prací. Oděna byla do ovčí vlny s kostkovaným vzorem a s třásněmi a koženého pláště, na hlavě měla čepec ze síťoviny. Pochází pravděpodobně z 5. stol. př. Kr. Ještě lépe se dochovalo oblečení na ženě z Huldremose (1879): rovněž v hloubce jednoho metru zde bylo odkryto skrčené tělo s levou paží přivázanou k tělu koženým řemenem (pravá byla oddělená); zahaleno bylo do kostkované sukně a šály a koženého pláště. Vlasy byly sepnuté jehlicí a v měchýřové kapse se nacházel hřeben; přes zemřelou byla položena vrbová hůl. Nález je datován do rozmezí 160 př. Kr. – 340 po Kr. Není bez zajímavosti pojmenování místa: doslovný překlad je Huldřin močál, přičemž huldra je v dánské lidové kultuře démon v podobě krásné ženy. 

Jedněmi z veřejnosti známějším „lidí z bažin“ jsou těla ze slatiny Borremose v Himmerlandu objevená v letech 1946–1948. Je důležité zmínit, že na okraji slatiny se nacházelo hradiště z doby železné, které s nálezy chronologicky souvisí, stejně jako unikátní gundestrupský kotel; existenci ustáleného a tradičního obětiště však popírá značná vzdálenost mezi jednotlivými nálezy. První tělo patřilo muži a bylo umístěno do 2 m hluboké rašelinové jámy, a to vsedě se zkříženýma nohama a velmi skrčeným trupem (možná důsledkem tlaku rašeliny a postdeposičních procesů). Měřil pouhých 155 cm. Pravá stehenní kost byla nad kolenem zlomená a do týlu mužovy lebky byla proražena díra, navzdory tomu však měl kolem krku lýkovou oprátku. Muž byl nahý, jen u nohou měl svinuté kožené pláště, pod hlavou kousek tkaniny a nad sebou položenu asi metr dlouhou březovou hůl. Na hlavě měl jen málo krátkých vlasů a na tvářích asi 6 mm dlouhé strniště. Podařilo se analysovat obsah žaludku a střev a bylo zjištěno, že jeho složení je výhradně rostlinné – hlavními surovinami byl kolenec a rdesno. Tělo pochází přibližně z roku 700 př. Kr.

Druhé nalezené tělo z Borremose patřilo pravděpodobně ženě. Ležela na břiše hlavou k severu asi 2 m pod povrchem na podložce z březové kůry. O násilné smrti svědčí rozmáčklá lebka a zlomenina pravé holenní kosti. Mrtvola měla krátké rudohnědé vlasy, kolem krku náhrdelník s bronzovou destičkou a jantarovou perlou. Trup byl odhalen, jinak byla zakryta pokrývkou, šálou a různými vlněnými kusy oděvu. Vedle sebe měla několik drobných kůstek, které byly určeny jako kosti kojence, a část hliněné nádoby, která určuje stáří ženy jako současné s nedalekým hradištěm, konkrétně okolo roku 400 př. Kr. Nad sebou měla položené tři drobné březové klacíky. Posledním nálezem z lokality (rovněž ze starší doby železné) je tělo korpulentní ženy s dlouhými vlasy. Ležela na břiše s hlavou směřující k východu, zahalena do vlněné přikrývky. Týl byl skalpovaný a obličej roztříštěný. Tělo pochází přibližně z roku 770 př. Kr.

Velmi významnou lokalitou mezi bažinnými nálezy je Tollundský močál v údolí Bjældskovdalu. V roce 1938 byla při těžbě rašeliny v Tollundském močálu odkryta asi třicetiletá žena, známá později jako ellinská. Nacházela se v pravěké těžební slatinné jámě asi 1,5 m pod povrchem, kde ležela s hlavou směřující k severu a zahalená do zvířecí kůže; jelikož ji kopáči považovali za srnce, kopali dál a k zjištění, že se jedná o člověka, došli až nálezem tkaniny; tehdy už byly odtěžené obě nohy a spodní část těla. Asi 110 cm dlouhé tmavé vlasy měla spletené do copu a svázané do uzlu na levém zátylku; kůže byla identifikovaná jako ovčí a hovězí. Kolem pasu měla široký opasek a rozparkem byl protažený kožený řemen, kterým mohla být uškrcena nebo oběšena.

Druhý jedinec na lokalitě a asi nejznámější mumie z bažin, známý jako tollundský muž, byl odkryt roku 1950 jen asi 50 m jihozápadním směrem v asi 2,5 m hluboké rašelinové jámě a rovněž v souvislosti s těžbou (lokalita je zdrojem rašeliny od pravěku – několik dní před objevem obětiny zde byl nalezen dřevěný rýč zhruba téhož stáří, jako mužova). Měřil asi 1,6 m (vzhledem k postdeposičním procesům však byl za života asi vyšší) a byl orientován hlavou k západu, vleže na pravém boku. Na obličeji měl krátké strniště, ale líce byly hladce oholené a vlasy nakrátko ostříhané. Oděn byl jen do špičaté kožené čapky svázané pod bradou koženou šňůrou, koženého opasku a oprátky svírající krk; vzhledem k výrazné rýze v těchto místech musel být oběšen, a to pomalu, protože obratle byly netknuté. Zemřel asi o 70 let později než ellinská žena, tedy někdy v letech kolem roku 250 př. Kr., a jelikož trpěl revmatismem, muselo mu v této době být 40–50 let. Analysou organických zbytků v žaludku mrtvého bylo možné určit poslední potravu, kterou tento muž požil 12 – 14 hodin před smrtí: ta měla objem celkem asi 0,27 l a byla výhradně rostlinná – konkrétně šlo o ječnou kaši s lněnými semeny a směsí různých bylin, zvláště rdesna; zároveň bylo zjištěno, že jedinec trpěl tenkohlavcem lidským parasitujícím ve střevě. Zesnulý byl neprodleně po svém odkrytí odeslán do musea v Kodani, kde byla konservována jeho hlava. Tollundský močál je součástí širší slatinné oblasti Böllingsö, která byla sídelní i pohřební lokalitou v době kamenné a bronzové, o čemž svědčí řady mohyl, podél nichž probíhala ještě ve středověku severojižní obchodní stezka. Z ní pochází také nález zlatých předmětů ze Stenholtu z doby železné. Kultovním význam tohoto místa potvrzuje i etymologie jeho jména: v písemných pramenech je zmíněno jako Torlund, spekulace o kultu boha Tóra se tudíž nabízejí.

Podobně významný nález byl učiněn v roce 1952 asi deset kilometrů východně od Tollundu v Nebelgårdské bažině nedaleko vesnice Grauballe, a to opět bezděčně, při dobývání rašeliny. Muž spočíval asi metr pod povrchem v malém, ale již v době uložení zarostlém (nevyužívaném) slatinném příkopu, kde ležel na prsou a s hlavou směřující k severu, arci našikmo – horní polovina těla se nacházela výše než nohy. Grauballský muž na sobě neměl žádné osobní předměty ani stopy ošacení, což nelze přičítat stavu dochování; měl asi 15 cm dlouhé tmavé vlasy, řádově milimetry dlouhé vousy a pravděpodobně velmi tmavé oči. V žaludku se nacházelo 0,61 l kašovité potravy ze směsi obilnin a bylin, jakož i drobné úlomky kostí a srst nějakého neurčitelného savce, připouštějící možnost přítomnosti masa v posledním pokrmu zemřelého. Jedinec trpěl zánětem kloubů a zubních kořenů a lůžek, jakož i nedostatkem vápníku. Na dlaních měl výborně zachovalé papilární linie, lze tedy předpokládat, že se nezabýval těžkou manuální prací. Muž byl očividně zavražděn: na jeho krku se vpředu nacházel dlouhý řez, jenž byl tak hluboký, že zcela prořízl jícen. Kostra byla důsledkem postdeposičních procesů zdeformovaná a polámaná, přesto se podařilo identifikovat poranění, k němuž došlo bezprostředně před zabitím nebo hned po něm: jedná se o zlomeninu lebeční kosti, která byla způsobena tupým předmětem. Jedinci bylo v době úmrtí alespoň třicet let a na základě paleobotanické a radiokarbonové analysy byl datován do roku 265 př. Kr. s rozptylem 40 let.

Jutsko je tímto druhem nálezů nejproslulejší, ale konservovaná těla se nacházejí v močálech i jinde v Evropě, zvláště na Britských ostrovech – nejznámější jsou žena a muž z Lindow, nalezení v letech 1983–1984 v severozápadní Anglii. Z ženy se dochoval jen fragment lebky a souvisejících měkkých tkání, zato muž zůstal zachován celý. Kromě náramku z liščí kožešiny byl nahý a jeho smrt byla zajištěna hned třemi způsoby: dvěma silnými údery do hlavy, uškrcením a proříznutím hrdla. Před smrtí jedl pečený chléb ze směsi obilnin a semena jmelí. Muž byl zdravý, zjevně se nezabýval těžkou prací a v době smrti mu bylo okolo 25 let. Zemřelí pocházeli z prvního, resp. třetího století po Kr.

Vzhledem ke způsobu uložení není pochyb o tom, že lidé z bažin až na výjimky nezemřeli nešťastnou náhodou ani nejsou oběťmi nějakých nezákonných vražd. Podnět k úvahám o příčině smrti dávají například zvláštně uložené hole, často položené na mrtvých křížem, popřípadě celé větve nebo kameny. Patrně se jedná o způsob ukotvení zemřelých v močále, mající symbolicky zajistit jejich řádné setrvání v hrobě. Někteří (žena z Haraldaskjæru a mrtvola z Bunsoku) byli dokonce připoutáni pomocí kůlů a háků. Spolu s často násilnou smrtí to popírá zdánlivě nerituální, „pohozené“ a nepravidelné uložení těl. Uložení těl je o to podivuhodnější, že ve starší době železné v pohřbívání převládal žárový ritus. V tomto kontextu je důležité Tacitovo svědectví o germánských lidských obětech: „V době stanovené v dávných letech posílají všechny pokrevně spřízněné rody své vyslance do lesa posvěceného věštbami předků i zděděnou úctou a veřejnou lidskou obětí světí začátek svých barbarských bohoslužeb.“ Náboženské pohnutky rituálu dokládá shodný, snad rituální oděv více než čtyřiceti známých zemřelých – kombinace kožené čepice a opasku, který má paralely v ikonografii na gundestrupském kotli, v plastice z Hirschlandenu, výzdobě vozu ze Strettwegu a v situle z Kleinkleinu, ale indicii k náboženskému rituálu podávají také hladké ruce obětí, svědčící o tom, že se nezabývali zemědělskou ani těžkou řemeslnou výrobou: je zřejmé, že museli být příslušníky specifické společenské skupiny, vydělené od běžné populace; možná se jednalo o příslušníky politické elity. Je možné, že se oběti vybíraly losem, jak napovídá také Tacitův popis rituálu: „Větev ovocného stromu rozřezají na malé kousky a rozliší je od sebe jistými značkami. Pak je nazdařbůh rozházejí na bílou plachetku, zcela náhodně.“ Takovému jednání by odpovídala drobná dřívka rozmístěná nad tělem v Borremose. Odlišnosti ve způsobu uložení mrtvých těl lze také vysvětlit existencí velkého množství bohů v germánském pantheonu, kteří mohli vyžadovat různé rituály. Tacitus například vypráví o rituálech k uctívání bohyně jménem Nerthus: „Na ostrově v oceánu je posvátný háj, kam žádný člověk nikdy nevstoupí, a v něm je zasvěcený vůz zahalený pokrývkou, jehož se může dotknout toliko kněz. Proto pouze on ví, kdy bohyně dlí uvnitř svatostánku, a pak ji doprovází na její cestě vozem, taženém kravami. Nastanou dny radosti a na všech místech, která bohyně poctí návštěvou a pobytem, začne doba svátků. Neválčí se, nikdo nenosí zbraň, veškeré železo je zapomenuto. Všichni mají na mysli jen klid a mír, dokud týž kněz neodvede bohyni, unavenou stykem se smrtelníky, nazpět do její svatyně. Poté, pokud lze věřit, omyjí vůz, závěsy i bohyni ve skrytém jezeře. Provádějí to otroci, které bezprostředně poté jezero pohltí. Tajemná hrůza smíšená s údivem pramení z představy, co asi smějí spatřit toliko lidé zasvěcení smrti.“

Žádné z výše vypsaných prozkoumaných těl nemělo v žaludku zbytky letního či podzimního ovoce ani zelené části rostlin. Lze se proto domnívat, že k úmrtí došlo v zimě nebo časně zjara, dříve, než se zazelenalo, což potvrzuje i stupeň dochování těl: za teplého počasí by byly vnitřní orgány rozloženy dříve, než by je prostoupily humusové kyseliny a tím je zakonservovaly. To dává prostor ke spekulacím o kultu jara a plodnosti nebo o oslavách zimního slunovratu, třebaže vzorek tří jedinců nemá velkou výpovědní hodnotu.

Rituální usmrcení lidí v bažině lze interpretovat také jako trest smrti, vycházející z germánského práva. To popisuje opět Tacitus: „Tresty se liší podle druhu provinění. Zrádce a přeběhlíky trestají oběšením na stromě; zbabělce, ustrašence a lidi, kteří si znetvoří tělo, potápějí do bažin a bláta a přikrývají je spleteným roštím. Rozdíl ve způsobu popravy nasvědčuje tomu, že provinění se má trestem zveřejnit, leč hanebnost skrýt.“ Takový trest by se mohl odrazit v případě muže z Borremose. Tacitus dále vysvětluje, jaký trest platil mezi Germány za cizoložství: ženě byly ostříhány vlasy za přítomnosti příbuzných a následně byla zbičována, což zhruba odpovídá stavu, v jakém se dochovala žena z Domlandského močálu. Posici trestu smrti v tradičním skandinávském právu potvrzuje ještě středověký zápis Adama z Brém (1070): poté, co anglický misionář Walfredus rozbil sochu boha Tóra v chrámu ve Staré Uppsale, byl potrestán utopením v bažině. Trest za vyvrácení svatyně byl bezpochyby spojen s náboženstvím, proto i Walfredovu smrt lze chápat jako obětinu bohům.

Stojí za pozornost, že se Tacitus věnuje pouze bohyni Nerthus, aniž by připomínal nějaký její mužský, manželský protějšek. O významu ženského kultu svědčí četná zpodobnění bohyně s tordovaným nákrčníkem (např. na typických jehlicích z doby železné, ale také na gundestrupském a rynkebském kotli), jenž může mít protějšek v oprátkách, které byly často zanechány na zardoušených tělech. Další indicií jsou vozy z pozdní doby laténské odkryté v 80. letech 20. století v močálu v Dejbjergu, které jsou výrazné precisním řemeslným zpracováním, bohatou výzdobou a mužskými maskami, stejně jako pozůstatky vozu z močálu Rappendamu v Jutsku, které zapadají do Tacitova popisu kultu. Kromě fragmentů kol byla v Rappendamu nalezena radlice, lidská kostra a ostatky alespoň pěti ovcí, krávy, koně a prasete. Nedaleká obec Jörlunde zase etymologicky odkazuje na boha Njörda, který mohl Nerthus na konci pravěku nahradit, ale s ohledem na existenci antropomorfních plastik obou pohlaví v dánských močálech z doby římské není pochyb o tom, že byly mužské kulty uctívány už v této době. Narůstající význam mužského kultu v závěru doby železné dokládají obětiště zbraní. Mimo lidská těla se v bažinách hojně nacházely nádoby s jídlem (masitým i zvířecím), které mohly platit za milodary obětovaným nebo dary bohyni. Kotle nalezené v bažinách Gundestrup a Rynkeby zase mohly fungovat jako součásti jiného rituálu, který popisuje Strabón u germánských Kimbrů: jejich vojska prý doprovázely kněžky, které v rámci věštby obětovávaly zajatce tak, že krev z podříznutého krku obětí zachycovaly do bronzových nádob.

Literatura:
Glob, P. V. 1965: Lidé z bažin. Praha.
Green, M. A. 2002: Dying for the Gods. Human Sacrifice in Iron Age and Roman Europe. Stroud.
Coles, B – Coles, Jørgensen, S. (red.) 1999: Bog Bodies, Sacred Sites and Wetland Archaeology. Exeter.
Rembisz, A. M. 2010: An attempt of interpretation of human bodies with the strings from the Germania’s Bogs. In.: Beljak, J. – Březinová, G. – Varsik, V. (red.): Archeológia barbarov 2009. Hospodárstvo Germánov. Sídliskové a ekonomické štruktúry od neskorej doby laténskej po včasný stredocek. Archaeologica Slovaca Monographiae X, 661–667. Nitra.

© Niels Bach, umělcovo ztvárnění obětního rituálu s Tollundským mužem, zdroj: http://www.tollundman.dk/illustrationer.asp

© Niels Bach, umělcovo ztvárnění obětního rituálu s Tollundským mužem, zdroj: http://www.tollundman.dk/illustrationer.asp

 

Autor textu: David Payne
(Ústav pro archeologii FF UK v Praze)

Komentáře

Přidat komentář