Láska v ruinách aneb manželské páry v archeologii (díl II.)

V minulém díle našeho seriálu Láska v ruinách aneb manželské páry v archeologii jsme Vám představili osudy manželů Wooleyových, Hawesových a Heinricha Schliemanna a Sofie Engastrominosové. Dnes pro Vás máme příběh vzplanutí Agathy Christie a Maxe Mallowana a společné bádání manželů Petrieových!

Archeologie jako nekonečná detektivka


Agatha Christie je bezpochyby jednou z nejznámějších spisovatelek dvacátého století, jejíž detektivky byly ve své době nejprodávanějšími knihami (tedy až po Bibli). Není nutné představovat Agathu Christie jako brilantní spisovatelku desítky detektivních příběhů, ale často zapomínáme, že její životní vášni byla také archeologie. Spolu s milovaným manželem strávila léta jako plnohodnotný člen archeologických expedic a její detektivní příběhy jsou často inspirovány postavami a událostmi ze skutečného archeologického prostředí.
Ještě jako mladé děvče strávila Agatha celý rok v Káhiře, ale v té době se mladá a pohledná dívka více zajímala o nekonečné večírky a flirtování než o půvab starověkých pamětihodností. Jak sama poznamenala, byla ráda, že v době svého bujarého mládí nenavštívila egyptské památky, protože jedině ve zralejším věku, kdy už měla povědomí o starověkých kulturách, mohla doopravdy ocenit veškerou krásu a velkolepost pradávných staveb.
Agatha se vdala poměrně narychlo za letce Archibalda Christie, ještě během první světové války. Na začátku manželství se zdálo, že mladý pár čeká jen šťastný a spokojený život. Agatha v té době začínala psát a ani narození dcery jí nebránilo v tvůrčí činnosti. Skoro po 12 letech poklidného manželského života Archibald nečekaně požádal o rozvod, jelikož již delší dobu měl milenecký poměr se svou sekretářkou. Žádost o rozvod a smrt matky pravděpodobně vedly k záhadnému zmizení Agathy Christie. Celých deset dní byla vyhlášená spisovatelka považována za nezvěstnou. Do jejího pátrání se zapojila média a velký počet dobrovolníků. Rychle se šířily poplašné zprávy, že Agatha Christie byla zavražděna svým manželem. Nakonec byla spisovatelka nalezena sama v hotelu, s částečnou ztrátou paměti.

Po rozvodu se Agatha snažila najít rozptýlení a rozhodla se pro cestu na Blízký Východ, kde podnikla výlet na výzkum pohřebiště v Uru, který řídil manželský pár Woolleyových. Známá spisovatelka a archeologové se rychle spřátelili a v roce 1930 Agatha znovu odjíždí na výzkum v Uru, kde se seznámí se svým budoucím manželem Maxem Mallowanem, který zde pracoval jako odborný asistent. Agatha píše, že Max byl tichý a skromný mladý muž (během jejích setkáni mu bylo jen 26), který měl nekonečnou trpělivost během jednání s Katharinou Woolleovou, neblaze proslulou svou nepředvídatelnou a výbušnou povahou. V neposlední řadě Max byl nadaný vědec, který měl slibnou budoucnost. Po ukončení výzkumné sezóny Katharina Woolley požádala Maxe, aby osobně doprovázel Agathu na její cestě po archeologických lokalitách. Je humorné, že Agatha se cítila vůči Mallowanovi provinile, že je mladému archeologovi (Agatha byla o 13 let starší nežli Max) na obtíž, ale Max Mallowan byl jiného mínění. Společné návštěvy archeologických památek a poutavý Maxův výklad o časech dávno minulých nemohlo nemít své následky: Agatha a Max byli neustále spolu, uchváceni nejen fascinujícími památkami starověké civilizace, ale i jeden druhým. Není divu, že Mallowan co nejdřív navštívil Agathu v Devonu, kde žila s dcerou Rozalindou, a požádal ji o ruku. I přes své něžné city k Maxovi Agatha ihned řekla „Ne“, odůvodnivši to velkým věkovým rozdílem. Ale i přes veškeré komplikace a pochyby - po pouhých šesti měsících od seznámení - se Max Mallowan a Agatha Christie vzali během komorního obřadu, kde byli přítomni jen nejbližší členové rodiny.

Agatha a Max odjíždějí na výzkum do asyrského města Ninive, kde měl Mallowan zpracovávat pravěkou keramiku. Během práce v Ninive Mallowan nalézá pravěkou lokalitu jen pár kilometrů vzdálenou od asyrského města a manželé s jim vlastním nadšením se pouštějí do výzkumu nového naleziště. Agatha měla veškeré povinnosti člena expedice – od třídění nálezů až po jejich následnou dokumentaci. Známá spisovatelka statečně snášela veškerá nepohodlí, jež doprovázejí archeologický výzkum. V roce 1938 manželé odjíždějí na výzkum do Sýrie, kde je dokonce navštívila Agátina dcera Rozalinda, která měla na starosti kresebnou dokumentaci nálezů pro budoucí publikace. Celá rodina tak byla zapojena do výzkumu. O svém pobytu v Sýrii Agatha napsala knihu „Pověz mi, jak žijete“, kde s jí vlastním důvtipem a humorem popisuje život na archeologickém výzkumu. Záliba v archeologii a bohatá výzkumná praxe se nemohly neodrazit v románech madame Agathy: Vražda v Mezopotámii, Smrt na Nilu, Schůzka se smrtí a Sešli se v Bagdádu, kde autorka přenáší čtenáře do dobrodružného prostředí archeologického výzkumu na začátku 20. století.
Po těžkých válečných letech (Max odešel sloužit k letectvu a Agatha pomáhala v nemocnici) byl obnoven výzkum v Iráku a Max obdržel pozici profesora na Archeologickém ústavu na Londýnské univerzitě. Ve stejné době dostal i oficiální podporu ze strany Metropolitního muzea v New Yorku, což mu umožnilo začít desetiletý výzkum jedné z nejvýznamnějších asyrských lokalit – města Nimrúd. Ve své autobiografii Agatha s nesmírnou láskou vzpomíná na dny, které ona a Max strávili na výzkumu; na to, jak nepopsatelné potěšení jí přinášelo znovuobjevování starověkého města a na pocit až posvátné úcty ke křehkým předmětům z dob minulých.
Po návratu z Iráku Max s manželčinou podporou pokračoval v práci na monografii o výzkumu v Nimrudu. K tomu všemu se Max podílel na vzniku Americké archeologické školy v Iráku. Agatha a Max spolu prožili 45 let ve šťastném manželství, během něhož spolu měli možnost luštit tu nejpoutavější detektivku jménem archeologie.

Hilda a Flinders Petrieovi: spojeni Egyptem

Hilda a Flinders Petrieovi měli to velké štěstí, že se navzájem harmonicky doplňovali jak vědecky, tak i jako manželé, a celý svůj život zasvětili zkoumání kultur ve starověkém Egyptě a na Předním východě. Flinders Petrie je považován za jednu ze zásadních postav pro výzkum starověkého Egypta a byl uznáván v archeologické komunitě již během svého života. Hilda tvořila nedílnou součást Flindersova života; byla milující manželkou, odborným asistentem, dokumentátorem a nakonec i vedoucím výzkumu. Jak poznamenal sám Flinders, bez své Hildy se cítil být na výzkumu ztracen. Hilda Petrieová se celý svůj život věnovala výzkumu svého manžela, na začátku jen jako kreslířka, postupem času na sebe převzala hlavní zodpovědnost a vlastnoručně řídila průběh archeologických vykopávek. Tato jedinečná žena zodpovídala jak za formální záležitosti (výplata peněz dělníkům, zajištění povolení na výzkum, komunikace se sponzory), tak i za odbornou prezentaci výzkumu.

Hilda Petrie (rozená Urlin) se narodila v zámožné rodině anglického právníka. V mládí raději trávila svůj čas na venkově, kde si užívala volnost a jízdu na oblíbeném kole, ale během dospívání se její záliby měnily. Mladá slečna Hilda ráda navštěvovala obrazárny a muzea, chodila na přednášky z geologie a následně podnikala turistické túry s kladívkem a zápisníkem v ruce, s touhou poznávat okolní krajinu. V neposlední řadě se Hilda věnovala i malování a byla považována za nadanou a precizní kreslířku, takže ve svých 25 letech začala pracovat u v té době již známého egyptologa Flinderse Petrie, který nutně potřeboval někoho pro kresebnou dokumentaci egyptského oblečení. Flinders Petrie kdysi přísahal, že se nikdy neožení; považoval ženy za zbytečnou přítěž v náročném životě archeologa a ani nemohl předpokládat, že by se našla žena, která by byla ochotna trávit veškerý svůj volný čas v hliněné chýši někde v Egyptě. Ale i nejpřísnější vědec má city, a tak ve svých 43 letech Flinders beznadějně propadl kouzlu mladé dokumentátorky, a když se ještě Hilda svěřila, že touží poznat krásy Egypta a že by se s velkou ochotou zúčastnila archeologické expedice, Flinders pochopil, že našel tu pravou ženu.
Hilda byla okouzlena Egyptem hned na první pohled – Káhirské muzeum s jeho poklady jako z pohádek Tisíc a jedné noci, majestátné pyramidy v Gíze a hlavně archeologický výzkum pohřebiště u Dendery. I přes to, že to ani v nejmenším nebylo její povinností, zapojila se Hilda nadšeně do výzkumných prací. Flinders ihned ocenil její precizní dokumentační schopnosti, kdy Hilda musela hodiny a hodiny zakreslovat nekonečný počet nálezů, které se často nacházely stěsnány ve skoro nepřístupných prostorách hrobek. Po pár měsících mladá paní Petrieová zvládala hovorovou arabštinu a mohla bez větších problémů spolupracovat s dělníky, čímž velice ulevila Flindersovi, který se teď mohl věnovat výlučně vědě. Během výzkumu pohřebiště v Abydosu se z Hildy stal nepostradatelný osobní asistent, který mohl zařídit skoro všechno: od přípravy nové publikace po shánění sponzorských příspěvků. Mladá žena, která byla zvyklá na pohodlné zázemí své rodiny, bez stížností snášela život v archeologickém táboře, který byl mezi archeology neblaze vyhlášený svými spartánskými podmínkami – jen pár hliněných chýší a skromné jídlo z konzervy. Během několika let výzkumných prací v Egyptě Hilda vytvořila hodnotnou kresebnou dokumentaci z mnoha lokalit, která byla základem pro vědeckou činnost jejího manžela.

Ani narození prvního dítěte v roce 1906 nedonutilo Hildu přestat s archeologií a usadit se v Londýně nadlouho. Místo toho pokračuje v úspěšné publikační činnosti a věnuje se rozvoji nově založené Britské archeologické školy v Egyptě. Po šesti letech od narození svého syna Hilda poslechla naléhání Flinderse a odjela do Kafr Ammaru, kde zrovna probíhal výzkum hrobek z 12. dynastie a zoufale zde chyběl dokumentátor a kreslíř. Výzkum byl přerušen první světovou válkou, načež Hilda začala pracovat v lazaretu pro srbské vojáky z ruské armády. Během svého působení v lazaretu se Hilda seznámila s Tomášem Masarykem. Po ukončení války byly Hilda a její dcery oficiálně pozvány Masarykem na návštěvu do Prahy.

Po válce se manželé Petrie vracejí do Egypta, ale situace zde není už tak příznivá jako předtím. Senzační objev Tutanchamonovy hrobky ještě více podnítil rozepře mezi archeology a úřadem pro starožitnosti kvůli vývozu archeologických nálezů ze země. Pro Flinderse to znamenalo komplikace se zřízením koncese. Tato skutečnost donutila manželský pár přestěhovat se do Palestiny, kde se roztrpčený Flinders hodlal věnovat „biblické“ archeologii. Naneštěstí tento záměr nebyl příliš lákavý pro sponzory a Petriové se neustále potýkají s nedostatkem financí. V roce 1931 se Hildě daří sehnat peníze na ještě jeden výzkum v Tell el Ajjul, kde byla vybudována jejich poslední archeologická základna, která byla podle Hildiných slov nejpohodlnější ze všech. I přes svůj vysoký věk se profesor Petrie (80 let) rozhodne v roce 1933 procestovat Sýrii s cílem vytipovat a předběžně prozkoumat stav archeologických nalezišť. Hilda si pořídila stařičký autobus, který bravurně předělala na obytný karavan, a manželé spolu cestují po severní Sýrii. Je překvapivé, že i navzdory svému vysokému věku Flinders podstoupil tak odvážnou cestu po Orientu a ještě měl síly a kuráž na nový archeologický výzkum. Vskutku, jak Hilda, tak i Flinders, se až do svého konce neustále věnovali archeologii, která byla podstatou jejich životů.
Flinders Petrie zemřel v Jeruzalému ve věku 87 let, kde spolu s manželkou několik let žil a pracoval. Po smrti svého manžela se Hilda neúnavně věnovala zpracování zbývajících materiálů a práci pro Britskou archeologickou školu.

Autorka textu: Viktoria Čisťakova
(Národní muzeum)

1. díl seriálu Láska v ruinách aneb manželské páry v archeologii