Láska v ruinách aneb manželské páry v archeologii (díl I.)

„Archeolog je nejlepším manželem, jakého žena může mít: čím je starší, tím víc se o ni zajímá.“
(Agatha Christie)

Okřídlené rčení, že láska hory přenáší, potvrzují i dějiny archeologie. V našem dvoudílném seriálu o manželských párech v archeologii jsme pro Vás zpracovali osudy pěti dvojic, pro které společná vášeň pro minulost vyústila i ve vášeň vzájemnou. Jaké strasti byly ochotny podstoupit ženy velkých archeologů, aby jim mohly stát po boku na slavných archeologických výzkumech? A byli jejich manželé schopni to patřičně docenit? To všechno se dočtete v prvním díle seriálu Láska v ruinách aneb manželské páry v archeologii!

Nenaplněné manželství: Katarina a Leonard Woolleyovi

I přes to, že tato žena byla jednou z hlavních osobností podílejících se na výzkumu legendárního pohřebiště v Uru, soukromý život Katariny byl vždy zahalen jistým tajemstvím s mírným nádechem skandálu.
Katarina Woolleyová (rozená Menke) se narodila v Německu v roce 1898. Zámožná rodina jí umožnila studium na Oxfordu, které bohužel nedokončila vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu. Mladá žena začala pracovat jako zdravotní sestra pro britskou armádu, kde se pravděpodobně seznámila se svým prvním manželem, důstojníkem Bertramem Keelingem. Po svatbě se mladý pár přestěhoval do Egypta, kde Bertram prováděl geologický výzkum. Záhy ale přichází událost, která nejen že ovlivní celý život Katariny, ale bude důvodem pro mystifikace a záhady, kterými byl její život obklopen. V Egyptě Katarina náhle onemocněla. Z toho důvodu byl přivolán místní lékař, který měl následně probrat zdravotní stav nemocné s jejím manželem. Říká se, že Bertram po tomto rozhovoru náhle odešel z domova do Gízy, kde v poušti spáchal sebevraždu. Tento zoufalý čin vzbuzoval a vzbuzuje nekonečnou řádu otázek: co tak hrůzostrašného nebo šokujícího mu měl sdělit lékař o zdravotním stavu Katariny, když jinak rozvážný a klidný Keeling ihned ukončil svůj život? Po tomto hrozném činu Katarina přísahala, že se nikdy neprovdá a v roce 1924 narychlo odjíždí do Bagdádu, kde se dozví o archeologickém výzkumu v Uru. Katarina se prokázala jako talentovaná kreslířka a její práce natolik zaujme vedoucího expedice Leonarda Woolleyho, že ji nabídne pozici osobní asistentky.

Krásná a talentovaná Katarina nikdy neměla nouzi o nápadníky. Říkalo se, že do mladé archeoložky byla zamilovaná celá výprava. Katarině nepochybně lichotil tak intenzivní zájem opačného pohlaví, ale po tragické události, která ukončila její první manželství, jí byla vidina manželského sňatku nade vše odpudivá. Avšak v roce 1927 Katarina překvapivě přijímá nabídku manželského svazku od svého vedoucího Leonarda Woolleyho, který byl do půvabné Katariny delší dobu vášnivě zamilován, ovšem pod prapodivnou podmínkou, že manželství nikdy nebude naplněno z fyzické stránky. Toto manželství bylo pravděpodobně jediným možným řešením, aby Katarina mohla i nadále pracovat na výzkumu v Uru.
Po vynucené svatbě se Katarina, jako manželka vedoucího výzkumu a především díky svému kreslířskému talentu, stane jednou z klíčových postav podílejících se na výzkumu královského pohřebiště v Uru. Měla hlavní zásluhu na rekonstrukci a následné publikaci klenotu královny Puabi. Celý svůj aktivní život zasvětila zpracování výzkumu svého muže, kde byla nejen hlavním dokumentátorem a ilustrátorem, ale byla známa i tím, že výzkum finančně podporovala. Není divu, že v románu Agathy Christie „Vražda v Mezopotámii“ se hlavní hrdinka – okouzlující, leč komplikovaná archeoložka - nápadně podobá excentrické Katarině Woolleyové. Tato žena byla inspirativní ve spoustě směrů. Po několika letech neúspěšného manželství chtěl Leonard Woolley požádat o rozvod (jako důvod uvádí právě nenaplnění manželského slibu), zrovna v tu dobu se ale křehký zdravotní stav Katariny rapidně zhoršil, a tak Leonard jako opravdový gentleman zůstává se svoji manželkou až do její smrti v roce 1945.

Láska v egejském stylu

Všestranně vzdělaná, velice cílevědomá, vytrvalá a s nezkrotnou vnitřní sílou - takovou se jevila Harriet Hawes-Boydová svému okolí. Tato pozoruhodná žena bourá naše představy o ženě z konce 19. století jako křehké a nesvéprávné bytosti. O Harriet se říkalo, že je jako sopka - je stejně zapálená a vášnivá pro své povoláni. Harriet byla ovšem nejen jednou z nejdůležitějších postav v egejské archeologii, ale v neposlední řadě byla milující matkou, oddanou manželkou a ženou, která se dobrovolně zúčastnila několika válečných konfliktů v roli ošetřovatelky. Harriet byla bezesporu významnou postavou přelomu století, která ve mnohém předčila své mužské kolegy.
Již jako mladá dívka se Harriet zajímala o dějepis a klasická studia. Během studentských let pravidelně navštěvovala antické památky v Řecku a překvapivě se zúčastnila i několika archeologických výzkumů, což podle tehdejších představ nebyla nejvhodnější činnost pro mladou dámu. Tyto dobrodružné zkušenosti podnítily zájem mladé studentky o dějiny starodávné Hellady. Harriet se začala intenzivně věnovat studiu antické epigrafiky a zároveň navštěvovala hodiny novořečtiny. Slibný průběh studia byl přerušen náhlou politickou krizí, která v roce 1897 vyústila v řecko-tureckou válku. Harriet se statečně rozhodla zapojit do válečných událostí jako zdravotní sestra. Po válce získává Harriet prestižní stipendium Amerického archeologického institutu a s menší přestávkou úspěšně pokračuje ve svých výzkumech a studiu. Je pozoruhodné, že na rozdíl od svých současníků, kteří se zajímali převážně jen o hledání „ pokladů“ a vytváření sbírek, Harriet Boydová naléhala na pečlivou dokumentaci archeologických artefaktů v kontextu s chronologickým vývojem lokality. Harriet se smyslem pro systematiku se podařilo zachytit úžasné a neustále rostoucí množství mínojských památek a vylíčit vývoj egejského umění. Sama o sobě kdysi prohlásila: „Nikdy jsem nebyla pouhý sběratel, ale především průzkumník a ochránce toho, co je drahé mému srdci.“

Přes všechny těžkosti nakonec Harriet Boydová dostala povolení k vlastnímu výzkumu a neprodleně odjela na Krétu. S nesmírným entuziasmem se Harriet pouští do předběžného průzkumu místních archeologických lokalit a na základě několika nálezů začíná s výzkumem v Kavousi, kde bylo nalezeno sídliště a pohřebiště z pozdní doby bronzové. Po krátké pedagogické činnosti v USA, kde vyučovala řeckou archeologii a epigrafiku, dochází k zásadnímu zlomu v její kariéře. Na Krétě Harriet provádí předběžné archeologické výzkumy a žádá o povolení pro větší výzkum. Vytrvalá a náročná práce nakonec přinesla nečekané výsledky. V roce 1901 na základě svědectví sedláka byla nalezena jedna z nejdůležitějších lokalit doby bronzové na Krétě – starodávné město na pahorku Gournia, které ihned dostalo označení „mínojské Pompeje“. O výzkumu v Gournii se ihned začíná zajímat odborná a laická veřejnost; vzhledem k obrovské ploše lokality se Harriet Boydová stává první ženou, která samostatně řídí tak rozsáhlý archeologický výzkum. Na místě bylo zaměstnáno více než 100 dělníků. Gournia naplnila a dokonce předčila veškerá očekávání, archeologické nálezy poskytly unikátní možnost rekonstrukce každodenního života na starověké Krétě. Po ukončení výzkumu v Gournii Harriet pokračovala v menších archeologických výzkumech napříč Krétou a v roce 1905 se s velkou slávou vrátila do USA, kde představila veřejnosti první sbírku mínojských starožitností.

Harriet neměla příliš v lásce univerzitní prostředí a nemohla se dočkat návratu na Krétu, kde by mohla pokračovat ve svém životním díle. Během své cesty na Krétu osudově zmeškala svou loď a byla nucena čekat na další. Na ní se náhodou znovu setkala s Henrym Hawesem, který cestoval stejným směrem. Henry a Harriet měli velké množství společných témat a během dlouhé cesty se nepochybně spřátelili. Po návratu na Krétu začínají pracovat v muzeu v Herakleionu, kde Henry pomáhá Harriet s nekonečnou dokumentací a zpracováním nálezů z Gournie. Po několika měsících spolupráce Harriet a Henry pochopili, že sdílejí nejen lásku k archeologii, ale i jeden k druhému. Jejich něžný cit nenápadně vzkvétal mezi nespočtem starobylých artefaktů, během vytváření první chronologie egejské keramiky. Po ukončení výzkumu se Harriet cítí být unavená a vyčerpaná ze spolupráce s řeckými archeology. Odjíždí na dovolenou do Anglie, kde po kratší době od Henryho Hawese obdrží žádost o ruku. Harriet ovšem s odpovědí nechvátá, má pochybnosti, jestli její budoucí manželství nezničí její vědeckou karieru… Nakonec však slečna Harriet řekne své „ano“. Když šťastný pár veřejně oznámil své zásnuby, ihned se v novinách objevil romantický titulek: „Amor číhající v ruinách“, přesně vystihující romantický příběh lásky dvou archeologů.
Po svatbě odjíždějí Henry a Harriet do New Yorku, kde se Harriet, nehledě na těhotenství a porod, intenzivně věnuje přípravě rozsáhlé monografie o výzkumu v Gournii. Manželství a mateřství jí zatím nedovolují se aktivně zúčastňovat výzkumů na Krétě, ale pokračuje v intenzivní publikační činnosti. Rok od narození syna Harriet spolu s manželem vydávají shrnující monografii o historii a kultuře na mínojské Krétě.
Harriet chtěla obnovit výzkumnou činnost na Krétě a Henry ji v tomto záměru plně podporoval. Po vyřízení veškerých formalit Harriet konečně odjíždí na milovaný ostrov, její plány ale zkříží první světová válka. Po návštěvě uprchlického tábora v Řecku se Harriet ve snaze alespoň v něčem ulehčit utrpení vojáků rozhodne aktivně se zapojit do řad dobrovolníků pomáhajících v nemocnicích. Po válce se Harriet Boydová začíná intenzivně zajímat o dění v akademickém prostředí, neustále publikuje články o řeckém a mínojském umění, podílí se na výuce a dokonce se pokouší o tvorbu filmových scénářů na antická témata. Harriet Boydová umírá v roce 1945, jen dva roky po smrti svého milovaného manžela. Těsně před svojí smrtí se Harriet snaží o návrat do Řecka, válka a byrokratické překážky jí však už bohužel nedovolily splnit si toto poslední přání.

Jiný Schliemannův poklad – Sofia

Heinrich Schliemann byl člověk, jehož dětský sen a nezlomná víra umožnily jeden z nejvýznamnějších objevů v dějinách archeologie. Schliemann dokázal odkrýt bájná města, o kterých zpíval Homér - Mykény, hrad v Tírynthu a Tróju, které začaly vytvářet obraz dávno ztracené kultury. Mnohá Schliemannova tvrzení byla nesprávná, jeho závěry byly příliš ukvapené a ve své době za svůj amatérský přístup často sklízel jen posměch a opovržení mnoha učenců. Ale i přes to jsou zásluhy Schliemanna pro rozvoj archeologii zřejmé. Nesmíme ale zapomínat, jak velkou roli v jeho výzkumu sehrála jeho půvabná manželka, která statečně následovala svého podivínského manžela.
Schliemann pocházel z chudé, ale poměrně vzdělané rodiny. Jeho otec svým vyprávěním řeckých mýtů a legend roznítil touhu malého Heinricha objevit a prozkoumat místa, o kterých zpíval bájný slepec Homér. Bohužel, finanční situace nedovolila mladému Schliemannovi věnovat se klasickému studiu a místo toho se začal zabývat obchodem. Díky své pracovitosti a neuvěřitelnému jazykovému nadání se mladý muž postupně propracoval do vedoucí pozice v mezinárodní obchodní společnosti a za několik let zakládá i svou vlastní firmu. Syn chudého meklenburského pastora dokázal rozvinout své obchodní nadání do fantastických rozměrů a mohl o sobě prohlásit: „Nebesa přímo zázračně žehnala mému obchodnímu podnikání, takže koncem roku 1853 jsem byl vlastníkem takového jmění, jakého si moje ctižádost nikdy netroufala dosáhnout.“

Během pracovního pobytu v Rusku se Schliemann oženil s neteří svého obchodního partnera, Kateřinou Lysčinovovou, se kterou měl tři děti. Bohužel, i přes veškerou Schliemannovu snahu, manželství nebylo šťastné a v roce 1868 Kateřina opouští rodinu, což následně posloužilo jako důvod k rozvodu. Když už byl jeho osobní život v troskách, Schliemann konečně zaměřil veškeré své úsilí a naděje na realizaci archeologických výzkumů, po kterých toužil ještě jako malý hoch. Nyní měl však neomezenou moc peněz a sen se mohl stát skutečností. Heinrich se pustil do práce jako fanatik. Nikdy nepochyboval o tom, že by svědectví zanechané Homérem o světě starodávných Achájců mohlo být pravdivé. Verše z Ílliady vnímal jako důvěryhodný popis reálných historických událostí. Pevně věřil ve skutečnou existenci Achilla a Patrokla, krásné Heleny a statečného Hektora, věřil v bývalou velkolepost paláce Priama a nesčetné poklady, které čekaly na znovuobjevení celá staletí. A věděl, že právě teď má šanci dokázat celému světu pravdivost svých argumentů.
I přes veškerý svůj romantický zápal pro hledání ztracené Tróji byl Schliemann bezpochyby pragmatický a střízlivě myslící člověk, který si uvědomoval, že pro úspěšné uskutečnění svého životního díla bude potřebovat věrného a spolehlivého partnera po svém boku. V otázce manželství měl jasno. Nechtěl už spoléhat na náhodu nebo osud a jako opravdový manažer věděl, jaké vlastnosti by měla mít budoucí paní Schliemannová: měla by pocházet z Řecka, být dostatečně mladá, aby mohla mít děti, mít velký zájem o antické dějiny, zejména o Homérovo dílo, a především pomáhat budoucímu manželovi s archeologickým výzkumem. Nebudeme Schliemannovi zazlívat, že pro sebe toužil najít ideální manželku, přece jenom, jeho předešlé manželství přineslo jen zklamání a bolest. Nakonec se zdálo, že Sofia Engastrominosová nejen že odpovídá jeho přísným požadavkům, ale navíc je mladá (17 let) a krásná jako Helena. Během několika měsíců se Heinrich Schliemann snažil o své budoucí manželce a její rodině zjistit co nejvíc: kolik a jak staré sourozence má slečna Sofia? Jak je stará? Jak přesně vypadá? Umí hrát na hudební nástroj? Bude ochotna se přestěhovat do zahraničí a doprovázet ho během archeologického výzkumu na pahorku Hisarlik?

Když Schliemann pochopil, že tato pozoruhodná žena může konečně naplnit jeho představy o manželství, ihned zorganizoval svatbu. Ukázalo se, že Sofia byla na svůj mladý věk velice vzdělaná a jako správná dcera svého národa citovala Homéra nazpaměť. Dokázala se nadchnout pro stejně velký úkol jako samotný Schliemann: nalezení homérského Řecka. Sdílela s ním útrapy, nepříjemnosti a nepohodlí nekonečného výzkumu - nedostatek pitné vody, zákeřnou a nebezpečnou horečku, která se šířila kvůli komárům, vzpurnost dělníků, s kterými musela dennodenně komunikovat.
Heinrich a Sofia měli dvě děti, které byly pojmenovány podle hlavních hrdinů řeckých bájí: dcera Andromaché a syn Agamemnón. Heinrich neustále trávil svůj volný čas hledáním Tróje a Sofia ho všude věrně následovala, pomáhala Heinrichovi s probíhajícím výzkumem a byla jeho věrným pomocníkem a druhem. Skoro měsíc se plazila po kolenou, prohrabávala zemi rukama a kapesním nožem, když se neúnavný Heinrich, posílený úspěchem v Tróje, rozhodl pro výzkum královských šachtových hrobek v Mykénách.
Může se zdát, že Sofia a Heinrich tvořili téměř dokonalý pár, který měl bohatý a dobrodružný život, ale skutečnost byla vzdálená od vysněného ideálu. Sofia měla časté zdravotní komplikace a byla mírně psychický nevyrovnaná, což nepřinášelo klid ani pohodlí do rodinného života, hádky byly častým hostem v této rodině. Ve svých dopisech Heinrich vytýká své manželce její nevrlou povahu a vzápětí s lítostí dodává, že by mohla být šťastnější s mladším mužem. Schliemann byl neobyčejně úspěšný jak v obchodě, tak i ve vědě; jeho ctižádost a pracovitost byly klíčem k bohatství a slávě. On se však stále snažil o šťastný rodinný život, i když poněkud prapodivným způsobem. Jak sám na konci svého života smutně poznamenal: „Rodinné štěstí je největším pozemským požehnáním, jakého obyčejný smrtelník může dosáhnout.“

Autorka textu: Viktoria Čisťakova
(Národní muzeum)

Ve 2. díle se můžete těšit na osudovou lásku Agathy Christie a Maxe Mallowana a Hildy a Flinderse Petrie!