Jean-Francois Champollion (2. díl)

Jak bylo naznačeno v první části, mezi lety 1822 a 1823 se podařilo francouzskému badateli učinit zásadní průlom v rozluštění egyptských hieroglyfů. Protože v tu dobu žil v Paříži, neměl potřebu psát popisné dopisy o svých pokrocích bratrovi a dalším vědcům, kteří byli nyní na dosah. Neumíme proto přesně identifikovat všechny kroky, které Champolliona vedly k úspěchu. Rozeznáme pouze tři hlavní fáze.

V první, od dubna 1821 do září 1822, stále nepřestával věřit v pravdivý základ výkladu hieroglyfů v díle Hieroglyphica pocházející z 5. století. Podle tohoto řecky psaného díla egyptského autora Horapollona byly hieroglyfy písmem výlučně pojmovým, které vyjadřovalo myšlenky pomocí symbolů, které neměly fonetickou hodnotu. Champollion však přiznával jedinou výjimku, totiž jména cizího původu zapsaná v kartuších. V řeckém textu Rosettské desky se hovořilo o králi Ptolemaiovi. Na místě, kde by se dalo tušit toto jméno v hieroglyfickém textu, bylo několik znaků ohraničených v kartuši. Co jiného by mělo znamenat takto výrazné vyznačení v textu než jméno krále? Nyní stačilo přiřadit znakům jednotlivá písmena. Podobně se pak na další dvojjazyčné desce dalo vyluštit jméno Kleopatra. Právě na základě jmen v kartuších vytvořil hieroglyfickou abecedu. Je však třeba říci, že ke stejnému závěru došel již dříve britský badatel Thomas Young. Své výsledky uveřejnil Champollion ve svém Dopise panu Dacierovi, tajemníkovi Akademie písemnictví a krásné literatury.

Ve druhé fázi, od září 1822 do dubna 1823, došlo k zásadnímu průlomu a Champollion své předchozí názory zcela přehodnotil. Zkusil totiž využít hieroglyfické abecedy ke čtení původních egyptských kartuší a byl najednou uchvácen – byl schopen v kartuších přečíst jména panovníků známá z historických pramenů! V květnu 1823 tedy oznamuje Akademii, že v egyptském písmu fungoval fonetický element nejen v době řecko-římské, ale už dříve, a nesloužil pouze k zápisu cizích jmen, ale v celém písemném záznamu.

Během třetí fáze, od dubna 1823 do počátku roku 1824, pracoval na hlubším studiu hieroglyfického písemného systému. Zjistil, že toto starověké posvátné písmo má velice komplikovaný systém. Správně určil, že existují několikeré druhy znaků – fonogramy, které vyjadřovaly jednu, dvě nebo tři hlásky, ideogramy, znaky označující celé slovo a determinativy, které se nečetly, pouze napomáhaly určit význam slova. Kombinací těchto znaků byla tvořena jednotlivá slova. Tuto svou analýzu publikoval v díle Précis du systéme hiéroglyphique des anciens Égyptiens v dubnu 1824. O čtyři roky později zveřejnil revidované vydání, které obsahovalo mj. také text jeho Dopisu panu Dacierovi, avšak s opravenými chybami. Zajímavé je, že na tyto opravy nijak neupozorňoval, pouze je tiše zakomponoval do původního textu, jako by tam byly již roku 1822…
Pojďme si ukázat, jak Champollion postupoval. Již věděl, že tato kartuše:

nese jméno Ptolemaios . P T O L M Y S . Na Rosettské desce se ale několikrát vyskytovala také tato kartuše:

Bylo zřejmé, že první část znamená opět Ptolemaios. Co ale znamená zbylá část? Podle řeckého nápisu usoudil, že zde budou panovníkovy tituly, které zněly: Ptolemaios, žijící na věky, milovaný Ptahem. Jak ale mohly znít v egyptštině? Koptské slovo onch, které znamenalo život, pravděpodobně pocházelo ze staroegyptské verze téhož slova, představené znakem (znak zastupující celé slovo – tzv. ideogram). Dnes ho vyslovujeme jako anch. Následující skupina znaků  měla znamenat „navěky“. O znaku  již věděl, že má fonetickou hodnotu t. Na základě koptštiny a řečtiny přiřadil znaku nad ním hodnotu dž. Poslední znak, představující rovnou zemi, se nečetl, jde o tzv. determinativ, pouze napomáhal k pochopení správného výkladu předcházejícího slova. V další skupince znaků  první dva již znal, p a t, a protože se mělo jednat o jméno boha Ptaha, přiřadil třetímu znaku hodnotu h. Poslední znak musel tedy znamenat „milovaný“. Koptsky se láska řekla mere, proto byla znaku přiřazena hodnota mr (Champollion totiž správně usoudil, že Egypťané samohlásky nezapisovali). Nyní měl první egyptskou frázi. Podobným způsobem, na základě srovnávání s koptštinou a dalšími příbuznými jazyky a doplňováním již známých fonetických hodnot znaků objevoval postupně staroegyptský jazyk.

Je třeba zdůraznit, že Jean-François Champollion nebyl jediným, kdo se o rozluštění egyptských hieroglyfů pokoušel. Největším konkurentem v této snaze mu byl britský lékař, fyzik a lingvista Thomas Young. Ten sám dosáhl několika úspěchů. Jako první se například všiml podobnosti mezi démotickými znaky a hieroglyfy a odhalil tak, že se nejedná o úplně jiné písmo, ale že je mezi nimi přímý vztah. Démotické písmo tak může být přirovnáno ke kurzívnímu, rukou psanému písmu, které se tištěným ekvivalentům podobá jen z části. Dalším významným poznatkem, ke kterému došel, bylo zpochybnění doposud všeobecně přijímaného tvrzení, že démotické písmo je čistě alfabetické. Naopak došel k závěru, že jde o imitaci hieroglyfů smíchaných s písmeny abecedy. Nejde tedy o písmo čistě pojmové ani abecední, ale o směsici obojího. Toto zjištění bylo velmi zásadním, bohužel pro Younga ho ale nenavedlo k tomu, aby podobnou teorii aplikoval i na hieroglyfy, které stále považoval za čistě pojmové či symbolické písmo. Pouze u kartuší, ve kterých byla podle něj zaznamenána královská jména, připouštěl fonetickou hodnotu jednotlivých znaků, jestliže se jednalo o cizí jméno. Toto uveřejnil v Encyklopedii Britannica roku 1819. Později se samozřejmě rozhořely spory o to, jaký vliv měly Youngovy práce na rozluštění hieroglyfů. Dodnes se přou zastánci toho, že Young měl na rozluštění zásadní podíl, s těmi, kteří tvrdí, že Champollion byl na Youngových myšlenkách nezávislý a ke všem závěrům dospěl zcela samostatně. Definitivní rozřešení už zřejmě nikdy nezjistíme. Víme jen, že sám Champollion jakékoli ovlivnění Youngem vždy direktivně odmítal, čímž si proti sobě popudil mnohé vědce i další osobnosti.

Mladý vědec velmi toužil aplikovat svou metodu čtení hieroglyfů na další památky, aby se dozvídal stále více o egyptské kultuře a také aby se ujišťoval, že jeho způsob čtení je skutečně správný. V roce 1824 proto odjel do Itálie, kde chtěl studovat egyptské památky uchovávané v Turíně. Jeho cesta vedla přes Grenoble, kde se po delší době setkal se svou manželkou a poprvé také choval v náručí svou dceru Zoraïde, které byly tři měsíce. Dlouho však s rodinou nezůstal. Po několika dnech odcestoval do Itálie, kde nadšeně studoval egyptské artefakty uchovávané v turínském muzeu. Kromě četných soch, které se pokoušel identifikovat, se zde věnoval papyrům. Během následujícího roku procestoval další italská města, která skýtala možnost spatřit a prostudovat egyptské památky. Po návratu do Francie nastal další důležitý obrat v jeho životě – za pomoci vlivných přátel se mu podařilo přesvědčit francouzskou vládu, aby zakoupila sbírku egyptských starožitností, kterou nashromáždil anglický konzul v Egyptě, Henry Salt. Byl tak položen základ egyptské sbírky v Louvru a Champollion se stal jejím kurátorem.

Roku 1828 získal konečně povolení pro svou první (a zároveň poslední) cestu do Egypta. Jednalo se o společnou francouzsko-toskánskou expedici pod vedením Champolliona a jeho studenta Roselliniho. Argumenty, pro které byla výprava nakonec povolena, bylo hlubší porozumění egyptským památkám a také jejich neustálému ničení ze strany hledačů pokladů. Navštívil množství tehdy známých lokalit a vše pečlivě zaznamenával do svého deníku. Podařilo se mu také zjistit a opravit chyby, které byly uveřejněny v Popisu Egypta, knize vydané po Napoleonově expedici roku 1799. Po cestě také nebyla nouze o dobrodružné momenty, například když se u Esny (jižně od Théb) objevila díra v lodi, která se tak málem potopila. Nejjižnějším bodem, kam se výprava dostala, byla WádíHalfa. Dnes se v těchto místech nachází velké Násirovo jezero vybudované v 60. letech 20. stol., tehdy však mohl Champollion obdivovat řadu dnes zatopených či přemístěných památek. V této době také napsal svému příteli Dacierovi: „Nyní jsem hrdý, že poté, co jsem sledoval tok Nilu od jeho ústí po druhý katarakt, mám právo Vám oznámit, že není třeba nic měnit v ‚Dopise k abecedě hieroglyfů‘. Naše abeceda je dobrá. Může být použita se stejným úspěchem na egyptské památky faraonů jako na ty řeckých a římských vládců.“

V prosinci 1829 se konečně navrátil zpět do Francie. Tou dobou již na tom ale zdravotně nebyl příliš dobře a někdy musel být i upoután na lůžko. Dostalo se mu však poct, byl jmenován prvním profesorem egyptologie na světě na Collège de France a byl přijat za člena Akademie písemnictví a krásné literatury. Dokud mu stačily fyzické síly, neúnavně pracoval na své Egyptské gramatice a dalších vědeckých pracích.

4. března 1832 zemřel v kruhu své rodiny. I přes pokusy o znevážení jeho díla, dostalo se mu téměř okamžitě bezvýhradného uznání. Vždyť výsledkem jeho celoživotní práce nebylo jen rozluštění egyptského písma, ale hlavně umožnění mnohem bližšího porozumění celé staroegyptské kultuře.

Autorka textu: Dorotea Wollnerová
(Ústav pro archeologii FF UK)

Zdroje:
Ceram, C. W. 1975: Bohové, hroby a učenci. Román o archeologii. Praha.
Champollion, J.-F. 1824: Précis du systéme hiéroglyphique des anciens égyptiens, ou, Recherche sur les éléments premiers de cette écriture sacrée. Paris.
Robinson, A. 2013: Muž, který rozluštil hieroglyfy. Život Jeana-Françoise Champolliona. Praha.
Díla J.-F.Champolliona online