Jak šel čas?

Všichni dnes sledujeme čas. Máme ho nedostatek. Víme, jaký čas právě je. Kolik ho na co máme. Věčně nestíháme…

Měření času v běžném životě je však otázkou posledních století. V minulosti nebylo tak podstatné, kolik je hodin. Ba co víc, časů bylo mnoho, na různých místech ubíhaly svým vlastním tempem. V moderní době jsme rozdělili svět na časová pásma, takže nejenže víme, kolik přesně je hodin v místě, kde právě jsme, ale navíc umíme poměrně snadno spočítat, kolik je hodin na libovolném místě na zeměkouli. Náš rok má 365 a čtvrt dne, dvanáct měsíců, 52 týdnů, týden má 7 dní, den má 24 hodin a hodina 60 minut. Všechno je přesně dané a ubíhá to v tomto rytmu minutu za minutou, den za dnem, rok za rokem. Přijde nám to samozřejmé. Ale toto měření času je relativně nové. Nejen, že rok dlouho neměl daný počet dnů. Ani hodiny dlouho nebyly stejné. Pokud se vůbec v obcích čas měřil, tak obvykle lokálně. Jinak řečeno v Praze byl jiný čas, než například v Brně. Čas se měřil místně, nikoliv globálně, a až s postupným propojováním světa bylo postupně potřeba měřit čas tak, aby se dalo odhadnout, kdy přijede dostavník nebo loď.

Čas, jeho vnímání a počítání je podmíněno kulturně. Jeho odraz v materiální kultuře je takřka neznatelný. U většiny populací, které prošly našim územím v minulosti, nemáme představu, jak čas měřily, natož jak jej vnímaly. Měření času mělo svůj význam již hluboko v pravěku. Bylo potřebné odhadnout, kolik zásob je potřeba na určité období. V podstatě až do novověku však byl důležitější čas cyklický – běh roku, střídání ročních období a s tím související úkony. Čas lineární, běh jednotlivých událostí, odvíjení se lidského života, sice probíhalo také, ale důležitost byla tomuto pohledu na čas připsána až v novověku. Kořeny lineárního vnímání času jsou však mnohem starší, lze je hledat v židovsko-křesťanské tradici.

Jako první počítadla času jsou často označovány kostěné předměty z období paleolitu se zářezy. Tyto zářezy jsou interpretovány jako počítání dnů, popřípadě jiných časových úseků. V době kamenné jsou s počítáním času spojené různé megalitické stavby, jako např. Stonehenge. Obvykle jsou tyto stavby uspořádány tak, že při určitém astronomickém jevu, jakým je rovnodennost nebo slunovrat, slunce vychází/zapadá v určeném bodu stavby, skrze který je možné tento jev pozorovat. Právě megalitické stavby jsou krásným příkladem toho, jak pozorování určitých jevů v určitý den v roce nabývalo na významu. Začalo být potřebné čas měřit. Právě vypozorování jevů, které se cyklicky opakují, bylo spouštěcím mechanizmem ke vzniku kalendáře. Kořeny kalendáře jak jej známe dnes, je možné hledat v antickém starověku.

Počátky snahy o kalendář je možné vidět ve snaze počítat roky. V období starověkých civilizací se události obvykle datovaly dle vládců, anebo například ve starověkém Řecku podle Olympiád. Kalendář, který má 365 dnů, má počátky ve starověkém Římě, na podobném principu však fungoval např. také Koptský kalendář používaný v oblasti starověkého Egypta od r. 26 př. n. l.. Starořímský kalendář měl původně 10 měsíců o 30 dnech, později 12 měsíců o 30 dnech, protože vždy po nějakém čase došlo k rozchodu kalendáře s průběhem astronomického roku, vkládaly se podle potřeby do kalendáře dny, resp. měsíce. Nicméně ke konci fungování tohoto kalendáře došlo k dosti zásadním posunům a tak byla nutná jeho reforma - v roce 46 před n. l. byl zaveden kalendář tzv. juliánský. Ten se oproti astronomickému roku opožďoval zhruba o jeden den za 133-134 let, což bylo patrné především na dnech rovnodennosti. A tak došlo v 16. století k jeho další reformě a zavedení tzv. gregoriánského kalendáře, který je ve většině světa používaný dodnes.

Ruku v ruce s měřením delších časových úseků se měřily a měří také časové úseky kratší. Čas v průběhu dne je dnes dělený hlavně do časových úseků hodin, kdy hodina má 60 minut. Takto ale nebyla chápaná vždycky a všude. Staří Řekové již před naším letopočtem dělili dny na 24 stejných dílů, ale v mnoha jiných kulturách se čas počítal jinak. Dílů sice bylo 24, ale jako dělicí body byly vnímány poledne, půlnoc, západ a východ slunce. Takto v některých zeměpisných šířkách vznikaly rozdíly v trvání hodiny v průběhu zimy a léta. Tyto nestejně dlouhé hodiny se užívaly v klášterech, a také muslimské modlitby jsou vázané na pohyb slunce po nebi, den je tedy vnímaný jinak v létě a jinak v zimě.

Čas byl a je měřený různými přístroji. Je možné je rozdělit do různých kategorií. Nejjednodušší přístroje na měření jsou tzv. elementární časomíry, za tyto lze označit měření času za pomocí slunce, vody, ohně… Postupně se však prosadily mnohem složitější (a také přesnější) přístroje mechanické. Historie složitých hodinových strojků sahá až hluboko do středověku.

Elementární časomíry se mohly vyskytovat již v období pravěku. Nicméně tyto přístroje se nedochovaly a nejstarší známé přístroje, které sloužily k měření času, jsou známé ze starověkých civilizací. Velmi oblíbeným způsobem měření času byly sluneční hodiny. Ty představují velmi jednoduchý a funkční způsob, jak měřit čas. Byly a jsou vyráběny po tisíce let. Mají nepřebernou škálu různých variant. Od velkých hodin, které stály na konkrétním místě, po všemožné druhy cestovních slunečných hodin. Tento typ hodin je z oblasti Babylónské říše známý již z doby kolem roku 2000 před n. l. Obvykle se jednalo o velké obelisky, které stály na náměstí a pozorováním jejich stínu bylo možné zjistit, jaká je denní doba. Výroba slunečních hodin se zdokonalovala až do podoby umně vypracovaných kapesných slunečních hodin, které byly používány v období raného novověku. Oblíbené byly také různé druhy venkovních nástěnných hodin, anebo umělecky vypracované sluneční hodiny, které byly umisťovány do zahrad. Pevné sluneční hodiny byly konstruované pro určitou zeměpisnou polohu, v případě jejich přenosné verze bylo důležité správně nastavit gnómón vrhající stín, podle polohy a také hodiny správně orientovat. Některé sluneční hodiny byly také vybaveny zvukovým signálem pro poledne, kdy z modelu děla zazněla salva zapálená přes skleněnou čočku poledním sluncem.

Přesýpací hodiny patrně vznikly v Evropě, první zmínky pocházejí z 8. Století. Nejstarší příklad je od mnicha Luitpranda z Chartreské katedrály. Staly se velmi oblíbenými a hojně se využívaly v domácnostech, na lodích i v chrámech. Velkou oblibu měly především v období vrcholného středověku. Potom postupně jejich obliba upadla.
Vodní hodiny fungují na podobném principu jako přesýpací, ovšem jsou známé již mnohem dříve. Oblíbené byly ve starověkém Řecku, ale také byly dlouho používány i v Číně. Princip byl obvykle jednoduchý – hodiny se skládaly ze dvou nádob, kdy byl časový údaj měřený přelitím/překapáním tekutiny (obvykle vody) z jedné nádoby do druhé. Některé konstrukce, jako Su-Songovy pagodové hodiny nebo Ktesibiovy klepsydry byly mnohem složitější. Na Aténské Agoře byly takové hodiny používané na odečítání doby, po kterou mohl mluvit řečník před plénem.

Měření času ohněm bylo noční variantou elementárních měřících přístrojů. Obvykle se jednalo o svíčku, doutnák apod., čas se pak měřil na základě toho, jaký kus z daného předmětu uhořel. Používaly se také kovové doplňky ke svíčkám, kdy čas nebyl značený přímo na hořící svíčce, ale měřil se odečítáním z přenosné stupnice.
Rozšíření mechanických hodin výrazně přispělo k měření času. První mechanické hodiny se v Evropě vyskytují od 13. století. Nicméně v podstatě až do počátku 20. století se jednalo o velmi luxusní předmět, který rozhodně neměl místo v běžné domácnosti, ale byl určený spíš pro movitější vrstvy obyvatel. Mechanické hodiny se postupně stávaly součástí kostelních věží, kde díky doplnění o zvukové signály oznamující celou hodinu, případně půlhodiny nebo také čtvrtiny hodiny, pomáhaly sledovat čas poměrně širokému okruhu lidí.

S postupným zpřesňováním času došlo tak k jeho postupné globalizaci. Centry, která měřila čas, byly hvězdárny. V Evropě k těm nejdůležitějším patřily Londýn nebo Paříž, obě města měla dlouho každé svůj vlastní nultý poledník. Greenwichský čas byl jako orientační zavedený v Británii již od roku 1675. S rozvojem dopravy, zvláště pak sítě železnic bylo potřebné, aby byl všude čas měřený stejně a města neměla každé svůj lokální čas. V roce 1879 byl vytvořený celosvětový systém časových pásem, jeho přijetí však trvalo dlouho. Každé z těchto pásem mělo hodinu. Od roku 1884 jej používalo celé Britské impérium, po první světové válce se rozšířilo do většiny světa. Poslední zemí, která jej přijala, byl Nepál v roce 1986. Přičemž některé země přijaly určité úpravy, aby výsledný čas lépe vyhovoval jejich geografické poloze. Extrémním příkladem je Čína, která používá jediné časové pásmo, byť v rámci ideálního modelu zasahuje do 5 pásem.

Autorka textu: Katarína Čuláková
(Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i.)

O počítání času v pravěku se můžete dočíst také v našem článku od Ľubomíra Nováka!