Hudba, kterou neuslyšíte

Studium hudby v minulosti je atraktivním, ale značně problematickým tématem. K této oblasti je široké množství různých přístupů, jak vůbec mohla stará hudba vypadat, jak ji interpretovat, jakým způsobem a na čem ji hrát. Odraz hudby v archeologii je velmi subtilní, zvláště v období pravěku. I přes to se však s muzikálními dovednostmi člověka pojí hluboký zájem v archeologické obci. Archeologické přístupy k hudbě lze rozdělit do několika oblastí. Jednak je to řešení otázky, do jaké míry je hudba důležitá pro vývoj lidského druhu. Je hudba pouze jakýmsi koníčkem, doplňkem, anebo se jedná o univerzálii, která se významně podílela na lidskosti člověka a přispěla k rozvoji myšlení našich předchůdců, k jeho formování do dnešní podoby? Další skupina otázek má mnohem blíže k tradiční archeologii, jedná se o výzkum předmětů, které mohly být hudebními nástroji, jejich chronologie, rozšíření a používání. Třetí skupina otázek je spojená s pochopením konkrétní podoby a významu hudby pro minulé společnosti. Toto studium je spojené hlavně s enoarcheologií, etnologií a experimentální archeologií.

Hudba jako taková může mít různé funkce ceremoniální, oslavné, náboženské, anebo může sloužit jen jako zábava. Z hlediska kognitivní archeologie je však podstatná především skutečnost, že hudba, podobně jako řeč, využívá obě poloviny mozku, tudíž přispívá k propojení mezi nimi a také je pravděpodobně, že rozvoj řeči a hudby spolu souvisí. Počátky vzniku hudby se kladou do období, kdy na Zemi žili Homo ergaster a Homo erectus, kteří již mohli produkovat kontrolované zvuky, s biologickým vývojem rodu Homo pak došlo ke zlepšení těchto předpokladů. Právě v období, z něhož pochází pozůstatky nejstarších forem druhu Homo sapiens, se začíná objevovat velké množství předmětů interpretovaných jako hudební nástroje, je tedy pravděpodobné, že právě u druhu Homo sapiens došlo k rozvoji muzikálních schopností. Je možné, že mezi řečí a hudbou je přímá souvislost a že se obojí rozvinulo u moderního člověka, i když v nějaké podobě byly tyto schopnosti přítomné již mnohem dříve.

Za jeden z předpokladů existence hudby je považována schopnost zpěvu u člověka a jeho předchůdců. Biologická omezení, která byla dříve užívaná, jako argument, proč např. neandrtálci nemohli mluvit, nejsou nyní vnímána tak jednoznačně. Neandrtálci mohli být schopni mluvit nějakým druhem tonálního jazyka, resp. možná uměli zpívat. Schopnost zpívat je považována za důležitou, protože se předpokládá, že právě zpěv je kořenem muzikálního chování. Zpěv je předpokladem melodickým. Dalším nedílným aspektem hudby je rytmus. Konkrétní podoba archaických forem hudby je sice nejasná. Je možné, že velkou část hudební produkce obstarával právě zpěv, ale také vzhledem k etnologickým paralelám, je možné, že hudba byla především rytmická. Rytmické zvuky mohly být vytvářeny tleskáním a dupáním. Rytmické zvuky se jednak vyskytují v přírodě, ale také je možné vidět jejich původ v běžných činnostech člověka, jakými je opracování dřeva, nebo kamene.

Pochopení počátků hudby je studováno mnoha způsoby. Významnou úlohu hrají biologické charakteristiky. Konkrétně tvar lebky, mozková kapacita, tvar hrudního koše, stavba hlasového ústrojí. Tyto biologické danosti jsou důležité, ale je vždy nutné mít na paměti, že jsou dochovány pouze částečně a tak nikdy nemohou být jediným argumentem. Dalším způsobem, jak se vědci snaží porozumět muzikálnímu chování u předchůdců člověka, je snaha o pochopení muzikálního chování u lidoopů. Především šimpanzů a goril. Schopnost rytmického vytváření zvuku i melodie je pozorovatelná, toto chování je sledováno, za důležitý je považovaný jeho význam v komunitě lidoopů, pro pochopení počátků rozvoje muzikálního chování u člověka. Konečně důležité jsou archeologické nálezy předmětů, které lze interpretovat jako hudební nástroje. Tyto jsou studovány, jednak z hlediska jejich proměn v čase a také z hlediska spektra a ladění tónů, které bylo možné na nich vyluzovat.

Konkrétní předměty, o nichž by bylo možné tvrdit, že jsou to hudební nástroje, jsou často z archeologického hlediska problematické. Jedním z důvodů je skutečnost, že nepochybně byla velká část těchto nástrojů z organických materiálů. Což jednak komplikuje možnosti dochování předmětů jako takových, ale hlavně při částečném dochování značně ztěžuje možnosti jejich interpretace. Proto jsou hlavně z období pravěku známé především dechové nástroje, které byly někdy vyráběny z odolnějších materiálů jakými jsou kost nebo kov. A také na rozdíl od jiných skupin hudebních nástrojů nejsou tak snadno zaměnitelné za jiné typy předmětů. Celkově k pochopení funkce a využití hudebních nástrojů zásadně pomáhá studium ikonografických pramenů, a etnologická pozorování využití těchto předmětů v dnešních komunitách.

Dechové nástroje se dochovávají snad nejlépe a také je o jejich použití známo největší množství informací. I nejstarším hudebním nástrojem z území ČR je několik paleolitických fléten z nalezišť Dolní Věstonice, Pavlov a Pekárna. Nálezy jsou datované do období magdalenienu a gravettienu. Z období paleolitu jsou dochované různé druhy fléten prakticky z celé Evropy, obvykle jsou kostěné, nepochybně byly vyráběny také ze dřeva, ale ty se nedochovaly. Dále se pro období paleolitu uvažuje také o použití různých bubnů, bubínků a rytmických nástrojů, štěrchátek, které však zatím doloženy nejsou. S nástupem luku je pravděpodobný také výskyt různých jeho hudebních variant a postupný velmi pozvolný rozvoj smyčcových nástrojů obecně. Přičemž právě u hudebních luků dochází pravděpodobně poprvé k využití rezonančního tělesa. Dodnes jsou podobné typy nástrojů používané v některých oblastech Afriky a Asie. Hudební luky jsou bohužel archeologicky v podstatě nezachytitelné, protože vzhledem k fragmentárnímu stavu, v němž se luky obecně dochovávají, je rozlišení varianty, která sloužila k lovu a která hudební produkci dosti obtížné. Z evropských nálezů hudební luky známé nejsou, což však nevylučuje jejich používání.

V době kamenné je z archeologického hlediska představa o hudební produkci poměrně špatná a opírá se především o etnoarcheologický záznam. Zajímavou teorií je využití přírodních útvarů a akustiky v jeskyních, o němž se uvažuje především v období paleolitu. Také u megalitických staveb je diskutovaná jejich možná akustika. Případně vyloženě jejich stavba právě pro zvuky, které mohly tyto stavby způsobovat. Také se vyskytují úvahy, že tyto zvuky byly nechtěným vedlejším efektem megalitických staveb.

Situace se z archeologického hlediska výrazně zlepšila s nástupem doby bronzové, kdy začíná být kov používaný i k výrobě některých druhů nástrojů, např. severských lur. Důležité jsou nejen celokovové nástroje, ale také různé náustky a kovové fragmenty hudebních nástrojů. Stěžejný je přínos ikonografických pramenů a popisy výroby různých nástrojů z antického světa. Zde se na obrázcích i v archeologických nálezech dochovaly mnohé unikátní předměty jako vodní varhany, lyry, panovy flétny a mnoho dalších druhů nástrojů. Podrobné popisy výroby nástrojů pak pomáhají k přesnější identifikaci použitých materiálů. Např. v homérských textech popisovaná výroba lyry z krunýře želvy, antilopích rohů a ovčích střev. Pochopitelně se spektrum dochovaných nástrojů výrazně rozšiřuje směrem ke dnešním dnům.

Ve středověku tkví kořeny dnešního vnímání hudby a také se v tomto období utvářela podoba většiny dnes používaných nástrojů. Konečně nezanedbatelnou skutečností je, že ze středověku pochází první notové záznamy, které jsme schopni alespoň přibližně zahrát. Proto je naše představa o středověké hudbě mnohem celistvější, než pro jiná období. Hudební nástroje jako takové jsou také často studovány v kategoriích z hlediska jejich hudebního zařazení podle dnes používaného dělení. Tyto kategorie totiž do jisté míry reflektují historický vývoj daného nástroje. To je důvod, proč se např. saxofon řadí mezi dřevěné dechové nástroje, byť dřevěný saxofon většina z nás nikdy neviděla. Důležité je, že původ nástrojů i způsob hry na ně v různých kategoriích je různě technologicky náročný. Jednou stránkou problému je pochopit princip – perkuse, dechového nástroje, rezonance atd. Druhou stránkou pak je dokonalost provedení. Je pravděpodobné, že již od paleolitu byla známá většina principů, na nichž fungují dnešní hudební nástroje. Avšak cesta k jejich dnešní podobě byla ještě dlouhá. Obecně lze říct, že perkuse je nejjednodušším principem hudby a různé druhy samozvučných (např. štěrchátka, triangl, činely) i blanozvučných (např.: bubny, tam-tamy) nástrojů jsou používané v hudební produkci od jejích počátků až do dnes. Dechové nástroje jsou z technologického hlediska složitější a konečně velkou míru abstraktního uvažování je potřeba k vytvoření smyčcových nástrojů, zvláště pak těch s rezonančním tělesem.

Velmi složitá je interpretace hudby, tedy snahy pochopit, jak byl hraný dochovaný záznam v období, z něhož pochází. Tuto otázku patrně nelze vyřešit, proto jsou obvykle různé způsoby, jak je možné tyto záznamy hrát. Důležitá je problematika významu hudby pro společnost. V dnešní době je velká část hudební produkce určená především pro pobavení, je to oddechová aktivita. Nicméně v minulosti bylo spektrum využití hudby mnohem širší. Velkou část představovala hudba náboženského charakteru. Ale své místo měla hudba také jako doprovod práce – pro udržování rytmu (např. při veslování na lodi, při sklizni na poli). Dále byla nedílnou součástí války, pomáhala udržet rytmus při pochodech, posilovala morálku v boji. Praktické využití hudby dále mělo svůj význam v případě různých signálů. Za mnohé lze jmenovat: zahájení lovu, oznámení příchodu významné osobnosti, informace o čase, varování. Některé z těchto funkcí hudby přetrvávají dodnes, byť obvykle se jedná spíš o symbol nebo tradici.

Autorka textu: Katarína Čuláková
(Archeologický ústav AV ČR v Praze, v. v. i.)

Další obrázky si můžete prohlédnout v galerii!: