Ekologické problémy v minulosti

Ekologické problémy současnosti jsou vnímány jako důsledek moderní doby, moderního způsobu života. Naše civilizace však není první civilizací, které začínají tyto problémy přerůstat přes hlavu. Většina rozvinutých civilizací, které zanikly, se taktéž potýkala s proměnami přírodního prostředí, které si částečně zavinily. Pohled do minulosti by zvláště v tomto případě měl přispět k zamyšlení nad tím, jestli a co můžeme pro prostředí kolem nás udělat. Dnes nás trápí globální oteplování, stoupání hladiny moří, znečištění prostředí. Co však trápilo lidi v minulosti? S jakými ekologickými katastrofami a problémy se museli potýkat? Podíváme se do minulosti Evropy, jak na tom byli předchůdci naší civilizace. Jaké problémy trápily lidi v době bronzové, s čím se potýkala antika a jak se řešilo znečištění ve středověkém městě?

V první řadě je důležité zmínit, že změny podnebí a počasí jsou přirozené. Tam, kde je dnes Florida, bylo dříve moře, kde je Severní moře, byl před 10 000 lety poloostrov Doggerland a je skoro jisté, že za nějakou dobu pod hladinou moře zmizí Benátky a kus Holandska, na druhé straně se zase zvětší dnešní Finsko. Tyto „velké“ změny jsou činností člověka ovlivnitelné pouze částečně, souvisí s pohyby zemských desek a s kolísáním hladiny moří, jsou spojené s cyklem dob ledových a meziledových. Výhodou je, že se jedná o změny velmi pomalé – počítáno měřítkem lidského života, z geologického hlediska jsou to děje relativně rychlé. Celkově lze ekologické problémy člověka rozdělit na přirozené (např. střídání dob ledových a meziledových, sopečné erupce, nárazy meteoritu) a ty, které si člověk způsobuje sám.

Kolísání hladiny moří je dáno množstvím vody vázané v ledovcích, která je dána především teplotou na Zemi. A vše pramení z pohybu Země kolem Slunce. Země jako planeta, ani její oběžná dráha, nejsou zcela symetrické, také sklon zemské osy a způsob jakým se kolem ní Země otáčí, jsou proměnlivé. Tyto tři pohyby (pohyb Země kolem slunce, sklon zemské osy a pohyb země kolem ní) se nazývají Milankovičovy cykly. Každý z těchto cyklů má jinou dobu trvání periody – vše v řádech tisíců let a proto nejsou ani doby ledové a meziledové stejné. Liší se jak v délce trvání, tak i v intenzitě. Cykly udávají hrubý rámec teplot a srážek na Zemi, od nich se pak odvíjejí mnohé další jevy, které mají na výslednou podobu počasí na zemi zásadní vliv (např. proudění v oceánech). Zjednodušeně řečeno, stabilní počasí je luxus, který se na Zemi vyskytuje jen někdy i bez přičinění člověka, natož za současného způsobu využívání planety, který ještě více rozhoupává přirozenou nerovnováhu teplot i srážek na Zemi.

Tyto nepravidelnosti v pohybu Země jsou základem podoby počasí. Další výkyvy do celku činitelů vytvářejících podobu počasí mohou vnést jednorázové události. Ty mohou být fatální, jako například dopad vesmírného tělesa, což je jedna z teorií o tom, proč vyhynuli na konci druhohor dinosauři. Anebo se může jednat o změny, které mají dopad jen dočasný. Příkladem mohou být erupce sopek, u nichž je známo, že mnohdy způsobily celkové ochlazení na zemi i o několik stupňů a to nikoliv lokálně, ale v rámci průměrné teploty na Zemi. Nejlépe dokumentované jsou erupce z období posledních 200 let, např. výbuch sopky Krakatoa, který snížil průměrné teploty na Zemi o 1,5 °C, přičemž teplota znova vystoupala k průměru zhruba za 5 let. Tyto poklesy teplot spojené s erupcemi jsou způsobené obrovským množstvím popela, který se dostane do stratosféry a snižuje dopad slunečního záření na povrch planety. Řádově se jedná o kilometry krychlové popela. Tyto novověké dobře dokumentované erupce nám pomáhají pochopit, co se dělo při erupcích v minulosti. Minulé výbuchy jsou studovány různými paleoekologickými metodami, identifikace v rámci stratigrafie pak je možná především díky vrstvičkám sopečného popela – tefry, případně ve větší vzdálenosti od centra erupce vrstvičkám mikrotefry – sopečného popela, který není viditelný lidským okem, ale pozorovatelný mikromorfologicky (na výbrusech sedimentů pod mikroskopem).

Za výrazný vliv erupce sopky na lidskou společnost v Evropě je považovaný výbuch Théry (Santorini, Řecko) v období doby bronzové. Odhaduje se, že tento výbuch byl 4 x silnější erupcí, než dobře dokumentovaná erupce Krakatoa. Právě tento výbuch je považovaný za jednu z inspirací k příběhu o zániku Atlantidy. K výbuchu došlo zhruba mezi lety 1600 – 1500 před Kristem. Důsledkem byla velká neúroda na celé severní polokouli, která je zaznamenaná od Irska po Čínu. Jedna z teorií zániku Minojské civilizace se pojí právě s výbuchem Théry. Menší výbuchy, jako např. Vesuv v r. 79 AD, pak vedly pouze ke zničení jednotlivých měst, v případě Vesuvu Pompejí. Tolik k ekologickým problémům, které si člověk nezpůsobil. Nicméně nemálo problémů si člověk způsobil sám. Sem lze řadit znečištění prostředí, vymírání různých druhů rostlin a živočichů, erozi…

Velkým problémem již od starověku byl nedostatek dřeva a změny související s odlesněním ve středomoří. Potíže byly dány jednak tím, že se jedná o důležitou stavební surovinu, ale také tím, že s odlesněním souvisí eroze půdy. Kvůli erozi sedimentu pak docházelo k posunu pobřežní linie o celé kilometry. Vznikaly močálovité oblasti, které byly pro život nevhodné a původně prosperující přístavní města – centra obchodu, upadaly. Například u Thermopyl, kde byl dříve úzký průsmyk, tak umně využitý spartskou armádou, se linie pobřeží rozšířila o 8 km a pár vojáků by Perskou armádu jen stěží zadrželo. Rovněž makedonská Pella, která byla postavená jako přístavní město, se dnes nachází více než 25 km od moře. S odlesněním také souvisejí změny mikroklimatu, odlesněné oblasti začaly být mnohem větrnější a sušší, což poněkud komplikuje zemědělství. Dále nedostatek dřeva vedl ke stavbě z kamene, to je z archeologického hlediska příjemné, protože se nám dochovalo o to více památek.

Dnes je jako obraz znečištění vnímána hlavně kouřící továrna, což je trochu zavádějící, protože zefektivňováním procesů a stále lepší kontrolou produkce procesů jsou ve své podstatě mnohem nebezpečnější nenápadné věci jako špatná vesnická kanalizace, anebo skládka, která zanikla, už se o ní moc neví, ale odpad tam zůstal a mnohé neblahé látky pronikají do přírodního koloběhu. Jako člověkem zraňovanou postavu vnímali zemi již antičtí autoři, např. Plinius. Hlavní „industriální“ činností, která ničila přírodu již ve starověku, bylo dolování. S ním souviselo i následné zpracování kovů, kdy lidi ohrožoval především kontakt s různými nebezpečnými látkami, jednak přímo v dole a na druhé straně také při zpracování kovů. I když zpracování kovů dosáhlo ve starověku vysoké úrovně, zacházení s odpadem z výroby už tolik ne a proto byla kovovýroba jednou z činností, z nichž pramenilo největší znečištění prostředí.

Mnohé ekologické problémy se začínají objevovat až v případě, že dojde k zahuštění populace a vzniku měst. V Evropě vznikala tisícová města již v antice. Zjistit přesný počet obyvatel je obtížné. Za občany byli považováni jen svobodní muži, proto je vždy nutné počítat také s patřičným počtem otroků, žen a dětí. Předpokládá se, že měst s desítkami tisíců obyvatel bylo v antickém světě několik set. U pár z nich se předpokládá, že měla i několik stovek tisíc, například Atény, Syrakusy anebo Alexandrie. Ve středověku se k největším městům počítala Paříž, Neapol, Benátky a v čase svého největšího rozkvětu ve 14. století také Praha. Statisícovou hranici počtu obyvatel Paříž přesáhla již ve 12. století a i přes úbytek obyvatel si ji udržela v průběhu celého středověku. Praha sice v průběhu středověku pravděpodobně nikdy nepřesáhla hranici 100 000 obyvatel, ale po rozvoji za Karla IV. se počítala k největším městům Evropy. Všechna města s desítky až stovky tisíc obyvatel se musela potýkat s mnoha problémy, dnešních dob. Zásobování města, doprava po městě, nakládání s odpadem, zásobování pitnou vodou.

Z toho právě nakládání s odpadem je oblíbeným archeologickým tématem, protože k němu archeologie dokáže alespoň něco říct. Tento problém sužuje lidstvo od vzniku měst, tisíce let a dodnes se ho nepodařilo uspokojivě vyřešit. Od pravěku bylo obvyklé používat bývalou zásobní jámu jako odpadní. Ve středověkých městech pak tuto funkci přebraly studny, které se měnily na odpadní jímky (a jsou tak rájem středověkých archeologů). Používání bývalých studen jako odpadních jímek však často vedlo ke znečištění spodní vody. Dále se postupně vyčleňovaly zvláštní okrsky pro různá řemesla, právě proto, že zpracovaní masa a kůže bylo spojené s velice nelibým zápachem a taktéž odpadem. Nicméně ani mimo tyto zvláště smrduté čtvrti nebylo ve středověkém městě zvláště čisto, protože ulicemi mnohdy tekly splašky a obyvatelé domů se nerozpakovali vylít obsah nočníku z okna. Paradoxně v tomto směru byla mnohem lépe řešena města antická, která měla jak systém vodovodní, tak i kanalizační, na úrovni, které Evropa znova dosáhla až v průběhu novověku.

Ve své podstatě se ve větší či menší míře vyskytovaly v rozvinutých společnostech všechny negativní dopady rozvoje civilizace na prostředí, s nimiž se musí vypořádat moderní společnost. Vymírání druhů – v antice z Evropy zmizel lev, slon, hroch a mnoho jiných druhů, které se předtím na jihu kontinentu vyskytovaly. Znečištění přeplněných měst – hořící ohně i koželužské dílny a celkově špatné ovzduší ve městech je zmiňováno již antickými autory. Nedostatek vody a zásobování měst touto tekutinou po sobě zachovalo monumentální památky především z časů rozkvětu Říma. Ve středověkých městech bylo téměř životu nebezpečné pít vodu, nahrazována byla pivem a vínem. Proto pak zásadnější kauzy musely být řešeny během dopoledne, protože odpoledne už mohl být kde kdo opilý. Veškeré negativní dopady na přírodu se stejně jako dnes i v antice a středověku umocnili v průběhu válek. Nelze říct, že by ekologické problémy trápily pouze moderní lidi, vyskytovaly se odedávna a moderní doba je pouze prohloubila. Na jedné straně je náš život pohodlnější a příjemnější, na druhé straně je negativní dopad na přírodní prostředí stále větší. Původní způsob lidského života, sběr a lov, byl na proměny klimatu ve své podstatě uzpůsobený a generace lidí byly schopny žít i v nepříznivých podmínkách doby ledové a adaptovaly se i na holocénní oteplení. Jestli je naše civilizace schopna přečkat dobu ledovou je těžké odhadnout. Rozhodně se bude jednat o velmi tvrdou zkoušku.

Autorka textu: Katarína Čuláková
(Archeologický ústav AV ČR Praha, v. v. i.)