Člověk a pes, pes a člověk: možnost poznání jejich vztahu v pravěku

Možná máte doma psa. Díváte se na něj, on se dívá na vás, a při tom přemýšlíte a nejde vám do hlavy, jak se mohlo stát, že to přátelské stvoření bývalo kdysi vlkem. Možná, že pozůstatky jeho vlčího původu občas vybublají na povrch a vy se pak nestačíte divit. Možná, že je to již pouze stín vlčí minulosti. Možná, že je svému prapředkovi naopak podobný až moc. Při všech těch tvarech, barvách a povahách, které mezi dnešními domestikovanými (ale i zdivočelými) psy pozorujeme, se zdá skoro nemožné spatřovat v něm pouze jediný druh prapředka, jenž se kdysi potuloval po širokém eurasijském území. Právě tato různorodost vedla ještě před necelými sto lety některé zoology k názoru, že různá plemena psů mají svůj původ v různých psovitých šelmách, které obývaly tundry, lesy, pouště i savany. V hledáčku badatelů se tak kromě vlka objevil například fenek, liška nebo hyena.

Domestikace psa
Přestože tento názor během 20. století postupně ustupoval do pozadí, definitivně jej vyvrátily až analýzy DNA, které jakékoli jiné předky než vlčí vyloučily. Obecně se soudilo – a tento názor se zdá být definitivní – že pes je prvním zvířetem, které člověk domestikoval. Archeologické nálezy na území Evropy dokazují vcelku bez pochyb, že pes doprovázel lidské tlupy již před 14 až 10 tisíci lety. Analýzy mitochondriální DNA však naznačovaly, že k oddělení psa od vlka mohlo dojít ještě dříve – zhruba před 40 tisíci lety, na počátku mladšího paleolitu. Jen několik let stará revize fosilních nálezů velkých psovitých šelem z belgické jeskyně Goyet však naznačila, že s prvními psy můžeme počítat již od počátku mladšího paleolitu (kulturně aurignacien).
Poměrně zajímavé výsledky poskytlo také nové zhodnocení nálezů ze známé gravettské lokality Předmostí u Přerova (zhruba 29-25 tisíc let BP). V souboru se nalézají tři lebky připisované již psům, jedna lebka patřící pleistocénnímu vlkovi a dále tři lebky, které nebylo možné připsat ani jedné z předešlých skupin – patrně se jedná o hybridy nebo ochočené vlky (ne však ještě domestikované!). Pozoruhodné jsou i modifikace, které byly na lebkách učiněny nepochybně lidskou rukou – provrtaná mozkovna nebo kost vložená posmrtně do tlamy jiného psa.
Přestože v poslední době je diskuse o domestikaci psa opět výrazně živější a názorová pluralita neumožňuje některé poznatky s jistotou potvrdit, naznačuje několik zásadních bodů – zdá se, že k domestikaci psa došlo v relativně krátké době a pravděpodobně se tak stalo na více místech zároveň. Otevřená je rovněž otázka oněch „hybridů“, tedy jedinců nesoucích zároveň jak vlčí, tak i psí znaky. Může jít o přechodový článek mezi oběma poddruhy nebo stejně tak o ojedinělé odchylky v rámci variační šíře vlčího genofondu. Třeba se to ještě dozvíme. V každém případě, před 14 tisíci lety se s domestikovanými psy setkáváme od západní Evropy, přes střední Asii až po Kamčatku. Jen pár tisíc let poté psi doprovázejí člověka i v Americe.

Lidé a psi v pravěku
Úzký vztah mezi člověkem a psem bývá předpokládán od okamžiku jeho domestikace. Někdy by se mohlo zdát, že je do minulosti transponován vztah těchto dvou druhů z moderní euroatlantické společnosti – je až s podivem, kolik lidí klade vztah s tímto zvířetem na stejnou, ne-li vyšší, úroveň než vztahy s jinými lidmi. Doklady o tom, že pes byl blízkým společníkem člověka, však poskytuje kupříkladu již pozdně paleolitický dvojhrob muže a ženy z Bonnu-Oberkasselu (stáří asi 12 tisíc let BP), jehož obsahem byly také ostatky psa – donedávna považovaného za jeden z nejstarších dokladů domestikovaného psa vůbec.

Archeologické nálezy dokládají, že pes tu byl s lidmi i během jejich usazení se na počátku mladší doby kamenné, kdy došlo k tak masivním změnám v lidské společnosti a jejího vztahu k okolnímu světu, že mluvíme o tzv. neolitické revoluci. Ojedinělé psí kosti nalézáme mezi běžným sídlištním odpadem prvních zemědělců spolu s kostmi dalších hospodářských zvířat. Tyto nálezy samozřejmě nenasvědčují nějakému obzvláštnímu spojení psa s člověkem. To sledujeme až u nepočetných pohřbů, kdy byl pochován pes samotný nebo kdy sloužil jako společník zemřelé osoby. Takové případy známe lépe až v na přechodu mezi neolitem a eneolitem, v kulturách lengyelského okruhu (u nás kultura s moravskou malovanou keramikou). Občas nebyl se zemřelými uložen celý pes, nýbrž jen jeho lebka. Tento jev sledujeme na širokém evropském prostoru, ačkoli v různých oblastech s různou intenzitou. Můžeme dlouze spekulovat o symbolickém významu takového jednání a o postavení těchto psů v lidské společnosti, o jednom však pochyb být nemůže – pes zaujímal mezi ostatními zvířaty postavení odlišné kvality. O tom nás informují rovněž písemné a epigrafické prameny antického stáří. Vybraným, výjimečným psům mohly být dokonce vystrojeny samostatné pohřby. O tom máme zprávy například z klasického Řecka. Psí hrob však byl doložen i ve střední Evropě – analýza kostí z žárového hrobu z doby laténské na lokalitě Offenbach-Rumpenheim na východním okraji Frankfurtu nad Mohanem znamenala pro německé antropology pěkné překvapení. Bylo totiž zjištěno, že do hrobu nebyly uloženy ostatky člověka, nýbrž psa. Jako milodar zde sloužily dvě hliněné figurky zobrazující psa, dvě železné spony, zlomky keramické nádoby a skleněný korálek. Šlo snad o psa – zasloužilého člena lidského společenství nebo mělo pohřbení tohoto zvířete způsobem určeným lidem nějaký jiný význam?

Psi byli od nejstarších dob úzce svázáni s rozličnými náboženskými představami. Pozoruhodnou spojitost vykazují s léčitelstvím a to již od dob babylonské říše. V Asklépiových chrámech v době klasického Řecka byli chováni psi, kteří uzdravovali nemocné přátelským olíznutím. Věřilo se totiž, že jejich sliny jsou léčivé. Výrazná je funkce psa ochranná – pes hlídá dům i hranice území. Římští ochránci obydlí – lárové – bývají oblečení do psích kůží. Naproti tomu démoničtí psi hlídají hranici mezi světem živých a mrtvých – jak trojhlavý Kerberos v mytologii řecké, tak severský Garm. Podobně tak je třeba vyzvednout lovecký aspekt psa. Nacházíme ho poměrně často jako průvodce božstev lovu jako je Artemis nebo Diana. Můžeme ho spatřit jako společníka tzv. Thráckého jezdce, starobalkánského božstva, které přežilo do římské doby. Psy však také nacházíme mezi obětními zvířaty během římských svátků Luperkálií a Rubigálií. Jak vidno, psí podstata byla ve starověkých civilizacích poměrně mnohostranná a její hlubší studium je pro tento text neúnosné. Vrátíme se tedy zpátky k archeologickému pohledu.

S psími kostmi se na archeologických výzkumech v sídlištních nálezech setkáváme po celý pravěk, přes středověk, až po současnost. Obvykle jejich poměr vůči kostem ostatních zvířat nepřekračuje 5%, podobně jako například kosti koní. To je dáno hospodářským využitím psů – na rozdíl od skotu, prasat nebo ovcí a koz nepatřil pes mezi zvířata chovaná primárně kvůli masu. Jistě, můžeme se setkat s výjimkami. Z celého pravěku totiž existují doklady psích kostí, které nesou stopy kuchyňské úpravy. Jejich četnost je nicméně tak minimální, že o nějaké dlouhodobé tradici konzumace psího masa nemůže být řeč – na rozdíl například od východoasijských oblastí, kde je již od doby železné v písemných pramenech doložen chov určitých plemen výhradně na maso. V evropské oblasti však spíše předpokládáme, že psi byli za účelem konzumace zabíjeni pouze v obdobích potravinové krize, případně bylo jejich maso připravováno během náboženských (kultovních) obřadů. Zvláštní vztah člověka ke psům (a do jisté, ne však stejné, míry i ke koním) se vyznačuje například i udělováním jména. Na rozdíl od dobytka, který je často nahlížen jako pouhý objekt, jsou psi subjektivizováni – jsou jim přisuzovány některé lidské vlastnosti, čímž se částečně polidšťují. Tím je na konzumaci jejich masa vlastně uvaleno tabu – stejně jako nejíme maso lidské. Nicméně, bylo tak zacházeno se všemi psy?

Stejně jako v minulosti, tak i dnes na světě existuje velké množství zdivočelých psů, kteří žijí na okrajích lidských sídlišť bez jakékoli kontroly a rozhodně nespadají do kategorie mazlíčků (a to nikoli pouze v zemích třetího světa, na podobné zdivočelé psí bandy můžeme narazit i na Balkáně). Tito tuláci se často sdružují do smeček a živí se odpadky a menšími zvířaty. Výjimečně si troufají i na člověka. O takových zdivočelých psech máme doklady například v antických písemných pramenech (smečky ohrožující pocestné nebo hodující na mrtvých tělech z válečných střetnutí). Je pravděpodobné, že podobná, méně agresivní zvířata, žila poblíž lidských sídel nebo na jejich okraji i během starších období – například ve středoevropském pravěku. Nebyla ničím majetkem, nikdo se o ně nestaral, pravděpodobně byla po většinu času ignorována – k obživě jim stačily zbytky toho, co lidé odhodili od oběda, nebo různí drobní škůdci potulující se po lidských sídlištích. Nakonec, kuchyňské zbytky z pravěkých sídlišť nesou stopy okusu psovitými šelmami poměrně hodně často (ve výjimečných případech lze odlišit okus vlčí od psího). Tato zvířata se pouštěla i do těl ponechaných na pravěkých bojištích, jak to dokládají okousané lidské kosti na opevněném sídlišti ze střední doby bronzové na Skalce u Velimi (jen několik kilometrů západně od Kolína).

Od voříška k plemenu
Pokud nás ale zajímají psi, kteří skutečně byli blízkými společníky člověka, musíme se zamyslet nad způsobem, který nám je pomůže v archeologických nálezech a v písemných pramenech nalézt. Dostáváme se tak k otázce záměrného šlechtění a chovu psů. Tímto způsobem je totiž možné docílit takových vlastností, které budou vzhledem k funkci psa nejvíce vyhovující. Ty mohou být značně různorodé – jiné jsou požadovány po hlídači majetku, jiné po loveckém psu a jiné po domácím mazlíčkovi, který má především bavit svými veselými kousky nebo sloužit jako okrasa domácnosti. Tyto varianty psů mohou nabývat značných rozdílů, až je někdy těžko uvěřitelné, že se stále jedná o stejný druh zvířete. V tomto smyslu drží pes domácí světový unikát v množství variant, ve kterých se na světě vyskytuje.

Vzhled pravěkých psů je do velké míry otazníkem. Přesto bychom ho chtěli znát, abychom od sebe dovedli jednotlivé varianty těchto zvířat odlišovat. Kosti samotné – a to i kompletní kostry – nemohou nikdy vypovědět cokoli o barvě či délce srsti nebo postavení uší a ocasu, což jsou zrovna hlavní znaky, dle nichž posuzujeme moderní plemena. Výjimečně nám o vzhledu pravěkých psů dávají určitou představu plastiky – kupříkladu hliněné sošky nebo bronzové figurky. Tyto drobné předměty však vykazují velkou míru stylizace a málokdy lze na nich sledovat konkrétní detaily.

Co však díky kosterním pozůstatkům zjistit možné je, to jsou fyzické rozměry zvířete (kupříkladu poměry délky končetin vůči trupu) a tvar jeho lebky. Kde ale získáme celé kostry pravěkých psů? Již jsme zde psali, že nejčastěji se setkáváme s pouhými zlomky kostí, méně často s početnějším souborem kostí a jen zcela výjimečně s celým skeletem – uloženým například jako doprovod svého pána na onen svět. To však nejsou statisticky dostatečně významné počty, které by nám umožňovaly studovat psí populaci souvisleji. Situace se mění až s příchodem doby římské, tj. zhruba v polovině posledního století starého letopočtu. Byly to patrně právě prvé germánské kmeny, které během svého posunu proti proudu Labe přinesly zvláštní zvyk ukládání celých psích těl do základů obytných a výrobních objektů, případně na podlahy domů. Většinou se však nejednalo o tzv. základové obětiny, jak se někdy uvádí, nýbrž o doklady zvláštního rituálu, jímž byla uzavírána funkce objektů po jejich opuštění – například dům po vyklizení nebo hrnčířská pec po posledním výpalu. Právě díky tomuto zvyku máme k dispozici relativně početný soubor psů, na základě něhož již je možné posuzovat variabilitu psí populace. Je třeba poznamenat, že tento výzkum je teprve v počátcích a jeho řešení momentálně stojí na hledání způsobu financování. Přesto však můžeme prozradit alespoň některé postřehy z prvotních pozorování. Zkoumaní pejsci - tedy ti, kteří pocházejí ze sídlišť doby římské v Čechách - byli většinou fenky, s výjimkou jednoho samce. Vzrůstem patřili mezi malá až střední plemena (od 30 do 60 cm v kohoutku). Tvar lebky umožnil věnovat se blíže jejich vzhledu. Podle tohoto kritéria se blížili foxteriérům a větší exempláře podobaly vlčákům. Na základě výbrusů jejich zubů bylo zjišťováno, kdy přesně zemřeli. Chováme totiž naději, že nám tento fakt pomůže v interpretaci zvyku ukládání psích těl do sídlištních a výrobních objektů. Na dosud zkoumaných vzorcích bylo zjištěno, že tito psi zemřeli na jaře, tzn. na přelomu dubna až května. Zda byli součástí nějakého rituálu spojeného s jarními měsíci, bude ještě ověřováno shromažďováním dalších důkazů.

I z ojedinělých pozorování z dalších evropských zemí vyplývá, že k určitému rozrůzňování jednotlivých variant psů docházelo až v mladším pravěku; výjimečně snad už v době laténské, ale především až v době římské. Interpretace se nabízí sama – mohlo k tomu dojít hlavně na základě těsnějšího styku s římskou říší, která své hranice právě kolem přelomu letopočtu posouvá až na Rýn a Dunaj a umožňuje obyvatelům barbarika absorbovat rozmanité vlivy antické civilizace. Kromě vyspělejšího sociálního zřízení, řemesel a válečnictví se bezpochyby jednalo i o další prvky rozvinutého hospodářství. Kromě dobytka a koní větších rozměrů, než byla keltská a germánská zvířata, tak mohlo dojít také k introdukci specifických plemen psů. Lovečtí psi mohli zaujmout germánskou nobilitu, která si – podobně jako elity jiných kmenů a národů – také s oblibou krátila čas lovem. Mohutní psi hlídací jistě mohli najít uplatnění při ochraně majetku. Drobní domácí psíci zatím v barbariku doloženi nebyli, setkáváme se s nimi na našem území až v raném středověku. Nicméně, jakýkoli nový a řádně publikovaný nález může tento soud změnit. Koneckonců, první kočka domácí se objevuje v českých zemích (konkrétně na sídlišti ve Vyškově na Moravě) poprvé také již v době římské. Byla přivezena z nějaké blízké římské provincie, třeba z Pannonie, kam se její příbuzní dostali prvně až s šířením římské civilizace ze Středomoří hlouběji do nitra Evropy. Původ kočky domácí je však spatřován ještě mnohem hlouběji v minulosti a to v Egyptě.

Rovněž cílený chov psů má hlubší tradice, které daleko předcházejí vzniku města na Tiberu. Do východního Středomoří se tento zvyk dostává zhruba ve starší době železné z Mezopotámie. V Assyrské říši jsou již známy smečky loveckých psů, které doprovázely panovníka a jeho družinu při lovu. Později se postupně zvyk šlechtění psů dostal do Řecka a pak již nic nebránilo dalšímu rozšíření do Středomoří, potažmo celé jižní Evropy. Pod tehdejšími plemeny si však nemůžeme představovat žádné certifikované rasy, jaké existují dnes. Psi se dělili do skupin především podle svého účelu, k němuž byli fyzicky uzpůsobeni právě dlouhodobým chovem. Tak známe mohutné psi hlídací (tzv. molosské psy), dále lovecké psy, které by bylo možné dělit na odrůdy vhodné k lovu rychlonohých zvířat a naopak nebojácné a silné psy určené k lovu šelem a jiné nebezpečné zvěře. Známe také palácové psíky – chundelaté trpaslíky, u nichž byly záměrně zdůrazňovány juvenilní znaky. Nesmíme rovněž zapomenout na fakt, že chov psů má odlišnou tradici v různých částech světa. V předkolumbovské severní Americe tak například existovali psi cíleně chovaní pro svou vlně podobnou srst, ve východní Asii zase plemena určená na hodovní stůl. Vzhled psů tak vlastně vždy sledoval vkus a chutě svých lidských pánů.

Poznámka: Děkuji RNDr. Miriam Nývltové Fišákové, Ph.D. za opravy a doplňky.

Autor textu: Mgr. Zdeněk Beneš
(Ústav archeologické památkové péče středních Čech, Ústav pro archeologii FF UK)

Použitá literatura:
Andrałojć, M. 1986: Pochówki psów u pradziejowych społeczeństw Europy Środkowej, Inowrocław.

Benecke, N. 1994: Der Mensch und seine Haustiere. Die Geschichte einer Jahrtausende alten Beziehung, Stuttgart.

Beneš, Z. 2013: Zakopaný pes, Tajemství české minulosti, listopad 2013, 58-59, Brno.

Beneš, Z. - Nývltová Fišáková, M. 2009: „Pohřby psů“ na sídlištích doby římské v Čechách: současný stav poznání, In: Karwowski, M. - Droberjar, E. (eds.): Archeologia Barbarzyńców 2008: powiązania i kontakty w świecie barbarzyńskim, 531-542, Rzeszów.

De Grossi Mazzorin, J. - Tagliacozzo, A. 1997: Dog remains in Italy from the Neolithic to the Roman Period, In: Kokabi, M. - Wahl, J. (eds.): Proceedings of the 7th ICAZ conference (Konstanz, 26/09/1994-01/10/1994), Anthropozoologica 25-26, 429-440, Paris.

Germonpré, M. et al. 2009: Fossil dogs and wolves from Palaeolithic sites in Belgium, the Ukraine and Russia: osteometry, ancient DNA and stable isotopes, Journal of Archaeological Science 36, 473-490.

Hilke, M. 2011: Villaticus - Der Wachhund in der römischen Antike, In: Reuter, M. - Schiavone, R. (Hrsg.): Gefährliches Pflaster. Kriminalität im Römischen Reich, Xantener Berichte 21, 61-74.

Nývltová Fišáková, M. - Šedo, O. 2003: Kostra kočky domácí v sídlištním objektu z doby římské v trati Žleby u Vyškova na Moravě, Archeologické rozhledy LV, 517-538.

Peters, J. 1998: Römische Tierhaltung und Tierzucht, Passauer Universitätsschriften zur Archäologie 5, Rahden/Westf.

Scheibner, A. 2012: Betrachtungen zur profanen Nutzung des Hundes in der vorrömischen Eisenzeit im deutsch-polnischen Raum, In: Łuczkiewicz, P. (red.): The Younger Generation, 89-109, Lublin.

Stuchlík, S. 2004: Pes v neolitu, In: Janák, V. - Stuchlík, S. (eds.): Otázky neolitu a eneolitu našich zemí. Sborník referátů z 21. pracovního setkání specialistů na výzkum neolitu a eneolitu českých zemí a Slovenska, 213-226, Opava.

Trojánková, O. 2009: Pes v archeologických nálezech neolitu a eneolitu v Čechách, rukopis Bc. práce na ÚPRAV FF UK, Praha.