Člověk a moře v pravěku

Většina z nás má moře spojené s příjemným obdobím letní dovolené, jestli tomu tak bylo i v pravěku je těžké posoudit. Jisté však je, že moře bylo pro pravěkého člověka prostředím známým, z něhož těžil vše, co se nabízelo.

Zvláště pro lovce a sběrače bylo mořské pobřeží velmi přitažlivé, protože představovalo velmi výhodné zdroje potravy. Zároveň bylo získávání potravy rybolovem, a zvláště sběrem mušlí, poměrně jednoduché. Například pro oblast Skotska se badatelé domnívají, že se jednalo o práci pro děti a starce, protože to byla činnost, kterou byl schopný vykonávat téměř každý. Ani výbava k provozování rybolovu – nemluvě o sběru mušlí, nebyla nijak obtížně získatelná. Jak na vlastním těle zkusili skotští archeologové, vše potřebné byli schopni získat na místě. I archeologům v rybolovu nezkušeným netrvalo dlouho a ulovili si chutné jídlo bez jakékoliv praxe. Zároveň se ukazuje, že lidé na pobřežích hospodařili s rozumem, na různá místa se vraceli v poměrně dlouhých časových intervalech. Frekvence návratu na jedno místo byla v odstupu půl roku až dvou let. Tyto pauzy byly důležité, protože jedině takto se zachovala přirozená rovnováha a jídla byl při každé návštěvě na daném místě dostatek. Zároveň byli lidé při „vyjídání pobřeží“ důkladní, opravdu využili každého místečka i malinké ostrůvky, které patrně představovaly jakési jednodenní výletní místa, byly navštíveny, vyjedeny a opuštěny.

Osídlování nových území – např. Skandinávie, která se před 10 000 lety začala vynořovat spod pevninského ledovce, se dělo také podél pobřeží, jedny z nejstarších lokalit střední doby kamenné pocházejí ze severu Finska, z oblasti blízko polárního kruhu. Osídlování ostrovů nemuselo v tomto čase představovat velký problém, protože hladina moří byla mnohem níže, odhady mluví o rozdílu až 100 m, mnohé z ostrovů byly spojeny s pevninou, např. Sicílie, nebo Velká Británie. Nicméně archeologické doklady svědčí o tom, že kontakty s těmito ostrovy přetrvávaly i později, když už ostrovy byly od pevniny odděleny mořskými průlivy. Jak tomu tedy bylo s dopravou po moři?

Je nepochybné, že již od paleolitu byli lidé schopni vytvářet plavidla, která se mohla plavit po moři i na delší vzdálenosti, jak o tom svědčí např. paleolitické osídlení Austrálie. Možnosti jak tato plavidla vypadala, jsou různé. Jedna z variant je představa lodí z kůže a vrbového proutí na způsob eskymáckých kajaků. Další variantou byly monoxyly, tedy dlabané kmeny stromů a postupně se objevovaly stále sofistikovanější plavidla. Vrcholného mistrovství pak v období antiky dosáhli postupně Féničané, Řekové, Římané i Púnové, kdy nejvýznamnějším byl přechod od plavidel poháněných lidskou silou k plavidlům poháněným větrem, což byla technologie, která se zásadně změnila až v moderní době.
A odkud to víme? Podoba lodí z kůry a kánojí z kůže je spíše předpokládána vzhledem k tomu, co je známo o takových lodích od severoamerických indiánů i eskymáků. Lépe se však dochovávají pádla a ještě lépe jsou známé monoxyly. Dále je dokladem takových kontaktů výskyt surovin, typických pro ostrovy, například obsidiánu, který se ze středomořských ostrovů šířil na velké vzdálenosti již od neolitu. Zároveň lokalitami a událostmi, které jsou dnes již pod hladinou, se zabývá celé odvětví archeologie – podmořská archeologie. Jedná se jak o zaplavené lokality, které jsou blízko pobřeží, tak i o potopené lodě z různých období. Podmořská archeologie se častěji věnuje hlavně dokumentaci nalezených situací, ale někdy také dochází k regulérnímu výzkumu pod vodní hladinou.

Autorka textu: Katarína Čuláková
(Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i.)