Augustus, první císař

19. srpna tomu bude přesně 2000 let, co zemřel císař Augustus, první římský císař. Před nedávnou dobou na počest tohoto císaře proběhlo odborné kolokvium a následující den také velká akce pro veřejnost, při které bylo možné si vyslechnout chvalořeči nad pohřební hranicí císaře, být přítomen jeho vyzdvižení k bohům a přihlížet gladiátorským zápasům na uctění božského císaře. Kdo se slavností zúčastnil, ten se mohl dozvědět mnoho informací o tom, čím se císař proslavil a co jeho vláda znamenala pro celou Římskou říši. Pokud jste však neměli možnost na akce organizované společností Archaia a Ústavem pro klasickou archeologii zavítat, pojďte si s námi připomenout život muže, který jako první v římské historii byl označován jako Augustus, tedy „vznešený“.

Narodil se 23. září roku 63 př. Kr. v Římě jako Gaius Octavius do poměrně zámožné rodiny, jeho otec patřil k jezdeckému stavu, matka Atia byla neteří Gaia Julia Caesara. Jaká úcta byla později prokazována všemu, co jakkoli souviselo s císařovým životem, včetně jeho rodného domku, dokládá zajímavá historka zaznamenaná Sutoniem: „Na dědovském statku u Veliter se dosud ukazuje světnička, kde trávil své útlé dětství. Je skromňoučká a podobá se spižírně. V sousedstvu se drží mínění, jako by se v ní i narodil. Vejít do ní jinak než z nezbytnosti a po očištění pokládá se za svatokrádež. Vznikla totiž stará domněnka, že prý tam na lehkovážné návštěvníky padá jakási hrůza a strach. To se později také potvrdilo. Když si tam šel lehnout nový majitel dvorce, ať to již učinil náhodou anebo jenom na zkoušku, přihodilo se, že byl po pouhých několika nočních hodinách odtud vypuzen náhlou a nejistou silou a že ho našli polomrtvého i s postelí přede dveřmi.“

Mladý Octavius (později zvaný také Octavianus) brzy začal budovat svou vlastní kariéru. Již v roce 47 př. Kr. byl jmenován do kolegia pontifiků (kněží). V bojích, teré tehdy hýbaly celou říší, se přidal na stranu Caesara, který si ho adoptoval, protože sám neměl žádné zákonné potomky. Po Caesarově zavraždění roku 44 př. Kr. nastaly boje mezi republikány a caesarovými přívrženci, kde mezi nejvýznamnější postavy patřili právě Octavianus s Marcem Antoniem. Octavianus jako Caesarův dědic si získával stále větší moc. Po více než ročních bojích nakonec Octavianus, Marcus Antonius a Marcus Aemilius Lepidus uzavřeli spojenectví a vytvořili tak tzv. druhý triumvirát.

Stejně jako ten první ale byl i tento triumvirát jen přechodnou formou vedoucí k nastolení vlády jednotlivce. Zpočátku se úsilí soustředilo zejména k poražení republikánských sil, které vyvrcholilo roku 42 př. Kr. vítězstvím triumvirů u makedonského města Filipp, které definitivně rozptýlilo snahy o obnovení republiky. Toto vítězství však zároveň znamenalo počátek soupeření o moc mezi jednotlivými triumviry. V roce 36 př. Kr. docílil Octavianus toho, že Lepidus opustil triumvirát a vláda tak byla nyní rozdělena pouze mezi Octaviana a Marca Antonia. Vzájemné soupeření vyvrcholilo bitvou u Aktia roku 31 př. Kr., kde bylo poraženo vojsko Antonia a jeho spojenkyně Kleopatry. Octavianus se tak stal jediným a neomezeným vládcem. Své vítězství navíc využil k tomu, aby připojil Egypt k římské říši a stal se tak pánem celé středomořské oblasti.

Země vyčerpaná dlouhými občanskými válkami byla ochotna přijmout vládu jediného muže v naději, že se mu podaří zajistit mír a prosperitu. Octavianus sám sebe nazýval prvním senátorem (princeps senatus), a proto se celé toto období nazývá principát. Nedlouho po jeho převzetí vlády mu senát udělil čestné jméno Augustus, které se později podobně jako jméno Caesar stalo součástí titulatury i dalších císařů.

Augustus byl zřejmě velmi kontroverzní osoba. V době, kdy bojoval o moc, na něj je vzpomínáno jako na velmi krutého a nelítostného. Například Suetonius o něm ve svých Životopisech dvanácti císařů píše: „V mocenském postavení triumvira přivodil si Oktavián mnohonásobnou nenávist. Jednak totiž dal před zraky všech probodnout římského jezdce Pinaria, protože zpozoroval, že si při jeho veřejné vojenské promluvě, k níž bylo připuštěno také mnoho civilních osob, dělá nějaké poznámky, a pokládal ho za špeha a vyzvědače; (...) jednak proti prétoru Quintovi Galliovi, držícímu při ranní pozdravné návštěvě složené destičky pod šatem, pojal podezření, že skrývá meč, ale neodvážil se ho dát na místě prohledat, aby se nenašlo něco jiného, nýbrž krátce nato dal jej centuriony a vojáky násilně stáhnout ze soudcovské stolice, mučit jako otroka, a když se k ničemu nepřiznal, zabít, sám vlastní rukou mu předtím vypíchnuv oči.“ Avšak od doby, kdy se stal jediným vládcem říše, jeho povaha se rázem značně změnila. Samotný Suetonius o několik stránek dále píše o Augustově vládě: „Je mnoho významných dokladů jeho laskavé mírnosti a uhlazenosti. Nechci vypočítávat, kolik lidí a které politické protivníky nejenom omilostnil a jim zaručil bezpečnost, nýbrž strpěl dokonce, aby zaujali přední místa ve státu. (...) Diktaturu, kterou mu lid velmi úsilně nabízel, od sebe prosbami odvrátil, pokleknuv přitom a shodiv z plecí togu tak, že ukázal obnaženou hruď. Před názvem „pán“ (dominus) pociťoval vždycky hrůzu jako před nadávkou a urážkou. (...) Později nestrpěl oslovení „pán“ ani svým dětem a vnukům, ať by ho bylo užito vážně či jen v žertu.“ Právě tato jeho druhá tvář ale v historické paměti přetrvala především a v mnoho historiků tak Augusta líčí jako moudrého a spravedlivého vládce.

Protože nám jde ale především o archeologii, zaměříme se hlavně na to, jaké památky po sobě císař Augustus a umělci jeho doby zanechali. V první řadě musíme jistě hovořit o architektuře, protože součástí budování a rozvoje říše byly především rozsáhlé stavební projekty. Císař sám je popisuje ve svém díle, které se dnes nazývá Res gestae divi Augusti (Činy božského Augusta). Dle vlastních slov nejen stavěl nové chrámy, divadla a další stavby, ale obnovovoval a dokončoval také díla svých předchůdců. Jeho slavný výrok: „Převzal jsem město cihlové a zanechávám po sobě mramorové.“ tak skutečně není příliš přehnaným tvrzením. Jedním z jeho prvních stavebních počinů v Římě bylo mauzoelum, které vybudoval pro sebe a svou rodinu, kde byly od té doby pochováváni i další císaři až do Trajána. Monumentální stavba oválného tvaru stojí dodnes na místě, které bylo nazýváno Martovo pole, pro turisty je ale bohužel tato památka uzavřená. Po Augustově smrti byly před vchodem umístěny dva pilíře, na kterých byly zapsány jeho Res gestae. Nedaleko mauzolea byl na návrh senátu vystavěn další monument, který měl být připomínkou císařova šťastného návratu z Galie a Hispánie. Tzv. Ara pacis Augustae, neboli Oltář Augustova míru byl vysvěcen roku 9 př. Kr. a můžeme dodnes obdivovat jeho reliéfy zobrazující například obětování bohům či výjevy z římské mytologie – Romula, Rema nebo Aenea. V blízkosti se nacházelo také tzv. Horologium, neboli sluneční hodiny. Čas byl určován podle stínu zde vztyčeného obelisku dovezeného z Egypta. Na dlažbě před obeliskem byly vyznačeny linie, na kterých byly vyznačeny měsíce, dny a hodiny. Obelisk stál navíc v takové pozici, aby v den Augustových narozenin (23. 9.) dopadal jeho stín na vrchol Ara pacis. Císař také vystavěl své vlastní forum, které se nacházelo v těsné blízkosti fora Julia Caesara, svého adoptivního otce, které po jeho smrti dokončoval. Tradice výstavby císařských for se drželi i jeho následovníci.

Jedním z důvodů velkých úspěchů císaře Augusta byl jeho přístup k provinciím. Císař si totiž uvědomil, že pokud chce budovat velikou a silnou říši, nemůže z provincií pouze čerpat a „vyždímat“ z nich co nejvíce, ale že je třeba věnovat se také jejich rozvoji. Své stavební aktivity proto neomezil pouze na Řím, ale budoval také v okrajových částech říše. Slavnou památkou jeho doby je například Pont du Gard, akvadukt přes řeku Garond nacházející se v jižní části dnešní Francie. Se svými třemi úrovněmi oblouků dosahuje celkové výšky 49 metrů a je tak nejvyšším římským akvaduktem vůbec. Nešlo však jen o kanalizaci, za Augustových dob se začaly v provinciálních městech budovat i další stavby, fora, chrámy, lázně a podobně. Tyto investice přinášely i další výhodu. Jak je známo, Římané se snažili ostatní národy, se kterými přišli do styku a které se snažili si podmanit, romanizovat, tedy „pořímšťovat“, a předávat jim svůj životní styl. Po svých provniciích tak budovali z měst „malé Římy“, kde mohli místní obyvatelé na vlastní kůži poznávat výhody pohodlného životního stylu vyspělé Římské říše oproti „zaostalým“ barbarským zemím, a romanizace zde pak probíhala snadněji.

Kromě architektury se v době principátu rozvíjela i další odvětví umění. Známe například několik Augustových sochařských portrétů. K nejslavnějším patří jistě tzv. Augustus z Primaporty, stojící socha stylově napodobující řecké vzory. Pancíř, který má císař na hrudi, je bohatě reliéfně zdoben, najdeme zde zobrazené různé bohy, ale také personifikované porobené provincie. Mezi slavné portréty patří také socha s překrytou hlavou, která zobrazuje císaře jako pontifika maxima, tedy nejvyššího kněze.

Na závěr dejme slovo opět Suetoniovi, který píš, že Augustus zemřel „v téže ložnici, kde jeho otec Octavius, 19. srpna o deváté denní hodině, 35 dní před dosažením 76 let. (...) Pochvalná řeč byla naň pronesena dvakrát; jednou jej velebil Tiberius před chrámem božského Julia, podruhé Tiberiův syn Drusus na starém řečništi. Mrtvolu donesli senátoři na svých ramenech na pole Martovo a tam byla spálena. Vyskytl se i muž prétorské hodnosti, který přísahal, že viděl, jak se podoba spáleného ubírá do nebes. Pozůstatky spáleniště sebrali přední mužové stavu jezdeckého, odění tunikami bez opásání a s bosýma nohama, a uložili je do mauzolea.“

Autorka textu: Dorotea Wollnerová
(Ústav pro archeologii FF UK)

Zdroje:
Suetonius: Životopisy dvanácti císařů
Res gestae divi Augusti 
Eck, W. 2004: Augustus a jeho doba. Praha.
Ramage, N-H. a A. 1995: Roman Art. London.