Archeologie a umění - 3. díl

Prehistorické krajinářství
Zcela odlišný přístup k propojení „archeologie“ a „umění“ než malíři historické malby, o kterých pojednával předchozí díl seriálu, zaujal Jaroslav Panuška (1872–1958). Ten se sice taktéž zajímal o archeologii jako vědu – byl amatérským archeologem, přátelil se s Josefem Ladislavem Píčem, významným českým archeologem své doby, podílel se na jeho výzkumech, kopal však i sám, vytvářel si vlastní archeologickou sbírku a zkoumané lokality si ve 30. letech dokonce nechával fotografovat z letadla. Posun však nastal díky odlišné formě jeho obrazů, než které se věnovali jeho předchůdci.

Panuška, ač začal studiem figurální malby, roku 1891 vstoupil do krajinářského ateliéru Julia Mařáka a později se stal představitelem symbolismu a dekadence. V jeho malbách lze nalézt krajinářské výjevy, ale i pohádkové náměty a taktéž prehistorická témata. V Panuškových dílech se však již nesetkáme s výjevy slovanských hrdinů, bojovníků či nálezů starožitností, ale s motivy pravěké krajiny (někdy doplněné pravěkými živočichy či lidským osídlením) a pohanských model a kultišť. Panuška své výjevy již nezasazoval pouze do slovanského období, ale taktéž do staršího pravěku, například do paleolitu či neolitu, jak ukazuje obraz Šárka v neolitu (obr. 1) či několik maleb mamutů v krajině (obr. 2). Panuškův přínos není tedy pouze v přenosu archeologických výjevů do krajinářské tvorby, ale taktéž v rozšíření tématu na starší pravěk.

Jaroslav Panuška byl jistě ovlivněn svým krajinářským školením a pravděpodobně i díly Nikolaje Konstantinoviče Roericha, který v Praze v roce 1906 vystavoval svá díla zabývající se životem Slovanů a pohanstvím (obr. 3). Do stejného roku je datována první Panuškova umělecká rekonstrukce slovanského námětu – hrad Děvín. Jako další významný vliv na jeho tvorbu je označován Panuškův otec, který byl geolog vytvářející mapy po celém Rakousko-Uhersku a vštípil mu tak zájem od detailní popis a záznam krajiny. Je třeba se ptát, zda jsou jeho pravěké rekonstrukce či náměty z pravěkých, nejen slovanských, krajin logickým vyústěním předchozích prací českých umělců na toto téma, jeho krajinářského školení a zájmu o archeologii a jejího studia. Nebo zda byl výrazněji ovlivněn jiným umělcem, ať Roerichem či jiným malířem, a toto téma tedy nerozvinul, ale přejal. Při řešení této otázky je taktéž nutno vzít v potaz soudobou literární produkci, která se pravěku věnovala a vyžadovala doprovodné ilustrace. Panuška totiž doprovodil svými ilustracemi první vydání Lovců mamutů od Eduarda Štorcha (vyd. 1937) (obr. 4) a Hofmeisterův Pravěk Čech (vyd. 1929).

V podobném duchu, v jakém na téma pravěku tvořil Jaroslav Panuška, vytvořil taktéž osm kreseb Max Švabinský (1873–1962). Kresby (Z doby ještěrů, Vody a pralesy, Sivatherium, Život v palmových korunách, Zpodobení mamuta, Noc v pralese, Venuše předmostenská, Zasypán sněhem) (obr. 5) vznikly jako doprovodné ilustrace k již výše zmíněnému dílu Pravěk Čech Rudolfa Richarda Hofmeistera (vyd. 1925). Švabinský se také těmito kresbami zařadil mezi široké řady výtvarníků, kteří ilustrovali knihy s příběhy o pravěku. Jako dalšího představitele, který ilustroval literaturu s pravěkým námětem, lze uvést například Jana Konůpka, ale řady těchto umělců jsou velmi rozsáhlé, jak podrobně rozpracoval Karel Sklenář a přehledově Vladimír Prokop.

Vraťme se však k Maxi Švabinskému. Jeho zmíněné kresby jsou vykládány jako závěr Švabinského básnických evokací o životě lidské dvojice v přírodě. Grafická tvorba v díle Maxe Švabinského hrála obecně velkou roli. A jedním z jeho častých témat v této oblasti tvorby bylo právě zobrazování pralesů, rájů a vizí o spokojeném lidském životě (obr. 6). Vyjadřoval tak své představy o klidném světě člověka, o smíru mezi ním a přírodou. Max Švabinský tak ve svých pravěkých ilustracích, které také pojal především jako výjevy z pralesa, dále rozpracovává formu nastavenou Panuškou – tedy zobrazování divoké pravěké přírody. Vrací se však i k „figurální“ tvorbě svých předchůdců a do elementu krajiny výrazněji zasazuje člověka. Jedná se o harmonický soulad člověka s krajinou, o jeho soužití, nikoli o zápas o přežití či podmanění krajiny, které se ve výtvarném projevu objeví později a kterému se bude věnovat následující, poslední díl seriálu.

Pozn.: Článek vznikl na základě odborné studie „Archeologie v umění. Poznámky k historii zobrazování pravěku v českém uměleckém prostředí v kontextu Národního muzea“ uveřejněné v časopisu Muzeum 1/2014, kde jsou přímo uvedeny všechny konkrétní zdroje a citace.

Autorka textu: Marie Opatrná
(Národní muzeum)

1. díl seriálu si můžete přečíst zde, 2. díl zde.

Pokračování příště...

Literatura:
Schneiderová, M. 2010: Prehistorie v díle Jaroslava Panušky, Umění, roč. LXIII, s. 127

Schneiderová, M. - Odehnalová, M. 2012: Jaroslav Panuška 1872 –1958, Havlíčkův Brod, s. 27.

Loriš, J. 1943: Maxe Švabinského pravěk Čech. Umění: Sborník pro českou výtvarnou práci, roč. XIV., s. 311.

Páleníček, L. 1976: Max Švabinský – grafické dílo, Praha: NG, s. 7.

Sklenář, K. 2003: Bohové, hroby a učitelé. Praha: Libri.

Prokop, V. 2005: Zdeněk Burian, Praha: Gallery, s. 144–160.