Archeologie a umění - 1. díl

Mnohotvárnost českého jazyka přináší bohatost jeho slov, významů i uskupení. Tak tomu je i v případě spojení slov „archeologie“ a „umění“. Pokud propojíme oba dost již značně obsáhlé pojmy, otevře se před námi široké pole naplněné krásou, lidskou zručností, dovedností i tajuplnými tajemstvími. A právě tomuto spojení a jeho důsledkům se bude věnovat následující seriál článků.

Umělec ve službách vědy
Význam spojení pojmů „archeologie“ a „umění“, který převážnou většinu společnosti napadne, je umění, které archeologie odhaluje, vysvětluje a zasazuje do kontextu doby, ve které toto umění vznikalo. Je nasnadě otázka, zda tyto projevy lidské společnosti lze chápat jako umění a zda lze použít termín „umění“. I když je samozřejmě běžně používán. Ať bychom se věnovali lidským uměleckým projevům doby kamenné, bronzové či železné, povětšinou uvažujeme nad předměty, které jsou umělecky ztvárněny, ale mají svá vlastní užití. Nevznikaly samy o sobě pouze pro svou krásu, ale stávaly se součástí komunikace a života tehdejších lidí. Jako náhodný příklad může být uvedena maskovitá spona z Manětína (obr. 1), která měla svou funkci spínání oděvu, ale taktéž (ve své době netradičně) zobrazovala postavu člověka i s jeho oděvními doplňky a dalšími detaily. Ani skalní malby (obr. 2) pravděpodobně nevznikaly samoúčelně, ale měly svůj vlastní záměr, ať při samotném vzniku či po něm. Použití termínu umění v dnešním slova smyslu v kontextu archeologických nálezů je velmi rozsáhlá otázka. Náš seriál se však nebude věnovat tomuto tématu, pouze jej vymezuje. Tento nastíněný význam by spíše vystihovalo sousloví „umění v archeologii“ či přesněji „umění v archeologických nálezech“.

Souvztažnost slov „archeologie v umění“ v kontextu vymezení předchozího významu pak jasně přivádí k významu druhému. A to, jak umělci ve svých dílech napříč historií reflektovali archeologii jako vědu, před vznikem této vědecké disciplíny spíše lidskou touhu a snahu po poznání vlastní minulosti, těžili z jejího poznání a to vše včleňovali do svých uměleckých projevů. A právě to je tématem našeho seriálu, avšak pouze v rámci českého prostředí a především se zaměřením na Národní muzeum. Seriál nepřinese výčet všech uměleckých děl čerpajících z archeologie nebo majících pravěký námět, ale ukáže na několika příkladech vývoj této tématiky a zájmu o naši pravěkou historii v uměleckém prostředí.

Je třeba zdůraznit, že tendence reflektovat vlastní minulosti v umění a těžit z archeologických nálezů a poznatků nejsou českým specifikem, ale jsou obecnými uměleckými tendencemi. Jako příklad lze uvést nalezení antické sochy Laokoona (obr. 3) v roce 1506 v Římě a jeho následnou velmi častou reflexi v díle světově známých i lokálních umělců. Toto sousoší ovlivnilo díla kupříkladu Michelangela či Tiziana (obr. 4). Známým přenosem antického tématu do renesančního umění je též Brunelleschiho použití antické sochy chlapce s trnem v noze (Spinario) (obr. 5) jako předlohy pro část jeho slavného reliéfu Obětování Izáka pro dveře florentského baptisteria (obr. 6).

Souvztažnost archeologie a umění má tedy dlouhého trvání. Vztah mezi těmito dvěma oblastmi lidské kultury se však v průběhu času značně měnil a posouval. Pokud se zaměříme na české prostředí, lze jako jeden z výrazných milníků těchto tendencí označit působení malíře Josefa Vojtěcha Hellicha (1807–1880) v Národním muzeu jako kustoda archeologické sbírky mezi léty 1842–1847. Jeho pracovní náplň v NM byla velmi rozmanitá. Vyjma obligátního evidování archeologické sbírky a také práce na archeologické expozici ve Štenberském paláci v období let 1844–1846, jsou pro naše téma důležité jeho dokumentační cesty po Čechách za účelem kresebné dokumentace aktuálních archeologických nálezů (někdy také následné rozšiřování archeologické sbírky Národního muzea) i ochrany a poznání movitých památek. Svou snad první či jednu z prvních archeologických situací však zachytil již při výzkumu naleziště na Panenské v červenci 1843, kde kopal společně s J. E. Vocelem.

Zde zachytil sídlištní jámy, konkrétně jejich profily. Karel Sklenář tyto kresby označuje za první svého druhu na našem území a jako jedny z prvních na světě. Již samozřejmě nelze porovnat Hellichovu kresbu se skutečnou nálezovou situací a její věrohodnost, Hellich zde však použil svého umu k výhradně vědeckému účelu. Naproti tomu ne všechny jeho kresby tohoto charakteru dostály. Jeho šestá cesta jej zavedla na Skalsko. Pravěké hroby zde byly nalezeny již v červenci 1843, avšak Hellich na místo nálezu dorazil až v srpnu téhož roku. Kostry zde zachytil v pozici natažené na zádech, avšak pravděpodobně byly spíše nalezeny ve skrčené poloze. Hellich zde tedy nevytvořil dokumentační kresbu vyžadovanou nálezovou situací, ale určitou rekonstrukci dle zbytků nálezové situace a jeho předchozích zkušeností. (obr. 7) Z Hellichovy tvorby se zachovalo mnoho dalších „archeologických“ kreseb, ač vedení muzea očekávalo jejich větší rozsah. Je třeba zmínit například jeho archeologické ilustrace k Vocelově literární tvorbě či kresby jednotlivých nálezů. Roku 1847 Josef Vojtěch Hellich odchází nečekaně z NM a přesidluje do Vídně. Tím jeho provázanost s českou archeologií končí. V jeho díle lze později najít pouze jeden ohlas předchozího působení a archeologických sbírek NM, a to v díle Zvolení Kroka knížetem (obr. 8). Zde jako reálie použil bronzovou sekerku (avšak jako kopí), bronzový meč, bronzovou jehlici do vlasů a inspiroval se i sponou z Volenic. Již se však odklonil od spojení archeologie a umění pro vědecké účely a začleňuje se tak do tendencí dalších, v Čechách působících malířů, kteří archeologické sbírky využívali jako zdroj pro svou inspiraci v rámci historické malby.

Pozn.: Článek vznikl na základě odborné studie „Archeologie v umění. Poznámky k historii zobrazování pravěku v českém uměleckém prostředí v kontextu Národního muzea“ uveřejněné v časopisu Muzeum 1/2014, kde jsou přímo uvedeny všechny konkrétní zdroje a citace.

Autorka textu: Marie Opatrná
(Národní muzeum)

Pokračování příště...

Literatura:
Svoboda, J. A. 2011: Počátky umění. Praha: Academia.

Barkan, L. 1991: Unearthing the Past. New Haven: Yale University Press. 

Sklenář, K. 1980: Archeologická činnost Josefa Vojtěcha Hellicha v Národním muzeu (1842–1847). ČNM 1980, řada A, svazek XXXIV, č. 3–4, s. 109–236.

Sklenář K. 2000: Archeologie a pohanský věk. Praha: Academia.

 Další obrázky ve fotogalerii: