Archeologie lidské mysli

Obvykle si jako předmět studia archeologie představíme hlavně materiální kulturu – různé předměty nebo pozůstatky obydlí, hroby a podobně. Poměrně široké pole archeologické problematiky se ale také věnuje tzv. kognitivním procesům. Tedy zjednodušeně řečeno lidské mysli. Původním záměrem této disciplíny bylo pochopit úlohu minulých předmětů, co jimi jejich tvůrci zamýšleli a jaká byla úloha těchto věcí ve společnosti. Postupně se obor zúžil a jeho hlavní snahou je pochopení lidské mysli a jejích proměn v průběhu minulosti. Předmětem studia této archeologické specializace je studium mentálních procesů, jako je vznik řeči, komunikace ve skupině, proces učení, předávání informací, do jisté míry pak i vybrané aspekty rituálního chování. Přičemž časově je tato oblast zaměřena především na dávné počátky člověka jako druhu. Přesahuje však i do pravěku až do období, kdy je dostatek písemných pramenů, které o kognitivních procesech mohou říct nepoměrně více.

Lidi, kteří vytvořili materiální kulturu, si představujeme jako nám podobné osoby, ale v případě staršího pravěku, především paleolitu, máme tendence považovat je za jednodušší. K tomuto pohledu na „pračlověka“ ať už vědomě, nebo podvědomě inklinuje většina z nás. Jednání lidí pak vysvětlujeme optikou toho, co považujeme za lidské, kulturní, specifické pro moderního člověka. Je proto zvláště v případě snahy o pochopení člověka pravěkého potřeba pokusit se vystoupit ze svého prostředí, oprostit se co možná nejvíce od všech předsudků a nazírat po vzoru kulturní antropologie jinou kulturu co „nejobjektivněji“. V bádání kognitivní archeologie jsou dva extrémní póly – na jedné straně je to snaha o nalezení typicky lidských charakteristik, snaha vyčlenit člověka ze všeho tvorstva a učinit jej jedinečným. Na druhé straně pak vidění člověka jako zvířete a důraz na podobu a biologickou blízkost lidí a primátů.

V kognitivní archeologii paleolitu jsou pro pochopení člověka dvě důležitá témata. Prvním z nich je řeč. Diskutován je pochopitelně její počátek, kdy lidé začali mluvit a také ruku v ruce s tím i její definice. Co je opravdová řeč? Ve velké skupině tvorů, ať to jsou smečky vlků anebo tlupy šimpanzů, dochází ke komunikaci. Proto je důležité se zamyslet nad tím, kdy lze mluvit o řeči, která je výlučným atributem lidského rodu. Kdy přestává rod Homo pouze vyluzovat zvuky, signalizovat a začíná mluvit? Ve velmi zjednodušené podobě se za takovou řeč považuje schopnost vyjádřit abstraktní pojmy. Tato schopnost je bezpochyby přisuzována modernímu člověku. Její dřívější výskyt je diskutován, uvažuje se, že jí byli schopni i neandrtálci, ale tato teze není jednoznačně prokázána. U moderního člověka zůstává otázkou, kdy se řeč objevila. Jedna teorie proklamuje brzký výskyt řeči před přibližně 120 000 lety, kdy se začínají vyskytovat na archeologických lokalitách korálky. Tyto ozdoby jsou vnímané jako projev symbolického jednání a proto potenciálně mohou znamenat i schopnost řeči u jejich tvůrců. Teorie pozdějšího objevení řeči ji pak spojují až s rozkvětem jeskynního umění o necelých 90 000 let později.

Druhým vůdčím tématem v rámci kognitivní archeologie je ve vztahu k definování toho, co je výlučně lidské, otázka používání nástrojů. Za nástroj je pak považován pouze předmět modifikovaný člověkem. Vzhledem k tomu, že mluvíme o období vzdáleném miliony let, jedná se pro tato raná období v podstatě výlučně o nástroje kamenné. V proměnách způsobů, jakým byly předměty vytvářeny, je viděna i proměna lidského myšlení. Postupné zdokonalování výrobního postupu je chápáno jako zlepšování lidské schopnosti plánovat v prostoru i čase.

Tyto otázky jsou řešeny hlavně skrze archeologický materiál, v případě řeči jsou však také poměrně důležitým prvkem kosterní pozůstatky. Velkým přínosem je však hlavně materiál získaný skrze etologické studium nám nejbližších primátů, především šimpanzů. V případě řeči se jedná o komunikaci znakovou řečí se šimpanzi chovanými v zajetí, což v sobě potenciálně nese velkou chybu, protože takoví jedinci mohou být zásadním způsobem ovlivněni lidskou kulturou. V případě využití nástrojů je pak časté i pozorovaní primátů ve volné přírodě. I když tento srovnávací materiál není ideální, je jediný dostupný.

Kognitivní archeologie se však nezaměřuje pouze na otázky spojené s určením toho, co je na člověku lidské. Z dalších klíčových témat, prostupujících celé období pravěku řeší mnohé otázky spojené s šířením informací a procesem učení. Mnohé kulturní trendy – např. zemědělství, zpracování kovů apod.,  se v průběhu pravěku rozšířili z jednoho nebo několika center do rozsáhlých oblastí. S tímto šířením je spojená otázka, zda je toto šíření nového způsobu života nebo kulturního prvku spojené s příchodem nových obyvatel, anebo jestli k rozsáhlým přesunům populace vůbec nemuselo dojít. Zjednodušeně řečeno, jestli putovali lidé nebo myšlenky. Z povahy archeologického materiálu vyplývá, že tento problém nelze jednoznačně vyřešit. Přesto, nebo právě proto, je těmto otázkám v archeologické literatuře věnovaná obrovská pozornost. Archeologie tyto otázky řeší jednak svými tradičními postupy a v rovině teoretické se jim věnuje archeologie kognitivní.

Z hlediska kognitivní archeologie je šíření nového trendu podobné studiu procesu učení. Rozeznává se, kdy je podrobným technologickým studiem souboru rozeznávána profesionalita tvůrce a případné zmetky, přičemž se pozornost upírá na to, do jaké míry jsou chyby profesionální, anebo spíše začátečnické. Tento způsob studia materiálu pak může pomoci rozeznat, jestli učení probíhalo jako výuka, tedy někdo, kdo danou techniku uměl, ji vysvětloval a ukazoval nováčkovi a ten se ji postupně učil. Anebo jestli se jednalo o kopírování hotového předmětu. To znamená, že proces výroby nebyl tvůrci známý, ale měl před sebou hotový předmět a jeho cílem bylo vytvořit jeho kopii. Proces učení svědčí o šíření tradice v rámci společenství a eventuální přesuny obyvatel. Kopírování je chápáno jako důsledek šíření ideje, výskytu ojedinělého předmětu v cizím prostředí a snaze naučit se tento předmět vytvořit.

V závěrečném shrnutí tedy lze konstatovat, že kognitivní archeologie je odvětvím, jehož výsledky jsou zřídka prezentovány veřejnosti. Je tomu tak hlavně proto, že jsou obvykle víceznačné. Tento obor se nachází na rozhraní archeologie, biologie, psychologie a místy až neurologie. Jeho hlavním cílem je snaha o pochopení lidského myšlení v minulosti.

Autorka textu: Katarína Čuláková
(Archeologický ústav AV ČR Praha, v. v. i.)

Více o tématu Vám prozradí i obrázky v textu:

Obr. 1: Australopitékové na savaně, která byla přirozeným prostředím našich předchůdců. 

Obr. 2.: Skupina příslušníků rodu homo habilis se dělí o kořist, používaje nástrojů. Má se za to, že kooperace ve skupině postupně vedla k rozvoji komunikace a tím i lidské mysli. 

Obr. 3: Naši nejbližší příbuzní – lidoopi. Právě z pozorování skupin šimpanzů čerpá kognitivní archeologie inspiraci pro pochopení otázek jako je vznik řeči nebo používání nástrojů.

Obr. 4: Pro dobré fungování skupiny je důležitá její socializace, šimpanzi to dělají péčí o srst. 

Obr. 5: Korálky z jihoafrické jeskyně Blombos staré více než 100 000 let jsou považovány za jeden z prvních dokladů symbolického jednání člověka. Právě schopnost symbolického jednání podporuje myšlenky, že tito lidé byli schopni také řeči. 

Obr. 6: Rozbíjení ořechů kameny mohlo mít za následek náhodné odštípení kamene, které vedlo k pochopení principu štípání. Právě štípání kamene pak vedlo k rozvoji lidských dovedností i určitých oblastí mozku a k tomu, že se vyvinuli podmínky pro schopnost řeči. 

Obr. 7: Jeskynní umění dokládá velké symbolické dovednosti člověka a mysl, která se od té naší patrně nelišila.