Reportáž z putování za dánskou archeologií

vydáno Veronika Mikešová dne 12. Červen 2014 - 12:20

Asfaltová rovina silnice nebere konce a na obzoru se v ní zrcadlí fata morgana letního nebe. Krajinu okolo jako by někdo vylisoval do zářivě zeleného koberce s chlupatými skvrnami pasoucích se ovcí a ostrůvky stromů halících usedlosti. Všude kolem panuje takový klid, až se zdá, že ranní shon a hluk teď tolik vzdálené Prahy byl jen nočním snem. Po mnoha hodinách jízdy jsme konečně dorazili do Dánska, země, která je prodchnuta skvostnými archeologickými nálezy, o nichž se archeologům v našich končinách může jen zdát. Země, které její slavná vikingská minulost nedá spát dodnes…

Dánsko jsme si vybrali nejen pro jeho úchvatné archeologické památky, jejichž prezentace v krajině, v muzeích i v běžné kultuře je velmi zdařilá a hojná, ale také pro to, že se v něm nachází nejstarší a největší evropský archeopark Lejre. Na všechno to poznávání jsme však měli jen tři dny (plus dva dny cesty), takže jsme se snažili zvolit takovou trasu, abychom toho stihli co nejvíce. A že to byly vskutku nabité tři dny! Na úvod je potřeba říci si něco málo o způsobech prezentace dánského archeologického kulturního dědictví. Z obecného hlediska jsou vlastně stejné jako ty naše – na archeologii tu narazíme v muzeích, v archeoparcích i ve volné krajině. Ovšem při bližším pohledu objevíme, že přístup je to, co nás od Dánska v tomto směru liší. Místa s archeologickou minulostí jsou tu velmi často prezentována ve volné krajině nejen pomocí tradičních naučných tabulí, ale také částečnými rekonstrukcemi či moderními milníky. A co je na tom nejlepší, nesetkali jsme se s žádnými známkami vandalismu, který by se tato památná místa snažil narušit. Archeoparky pak také lze jen těžko srovnávat s těmi našimi, neboť v Dánsku mají tradici sahající do 60. let a tak je jejich pozice ve společnosti již mnohem více zakotvená, než u nás. Nicméně inspirace, kterou bychom odsud mohli čerpat pro naše potřeby, zde přímo tryská.

Začněme pozvolna, v muzeích. Národní muzeum v Kodani bylo jedním z našich vytoužených cílů, na který jsme se po krátké procházce ranní Kodaní, která nás svou vznešenou šedostí příliš nenadchla, těšili o to více. A bylo na co. Zdejší archeologická expozice, která návštěvníky provede dějinami Dánska od doby kamenné až do doby vikingské, má totiž vyhrazené celé spodní patro muzea. Ačkoli je stará teprve čtyři roky, je vybudovaná v klasickém stylu desítek vitrín a stovek artefaktů. Ukáže nám však takové perly lidské minulosti, že jí tento poněkud starožitnický přístup promineme a necháme se unášet na vlnách zlata, stříbra a bronzu. Narazíme zde na takové proslulé nálezy, jako jsou severské lury z doby bronzové, „rohaté“ helmy, sluneční vozík z Trundholmu, kotlík z Gundestrupu či zachovalé oděvy a dřevěné nálezy. Pro každého, kdo má alespoň nějaký zájem o lidskou minulost, se tak návštěva této expozice stane jistě silným zážitkem se spoustou překvapení a obdivu ke zručnosti a vynalézavosti našich předků.

Dalším proslulým muzeem hodným návštěvy je Muzeum vikingských lodí v Roskilde. Samotná budova muzea je z jedné strany celá prosklena a skýtá tak okouzlující výhled přímo na moře, což umocňuje působení zdejších exponátů. Těmi jsou skutečné nálezy vikingských lodí, jež byly v 11. století potopeny u nedalekého fjordu a v 60. letech 20. století znovu objeveny a postupně rekonstruovány. Najdeme zde tedy také mnoho fotografií a videí z těchto rekonstrukcí, jež nám fascinujícím způsobem dají nahlédnout pod pokličku současným konzervátorům. A aby těch lodí nebylo málo, před muzeem v přístavu kotví také rekonstrukce dalších historických lodí, z nichž většina je funkční a plují běžně po moři. A to, že se v jedné části muzea můžete navíc obléci jako vikingský válečník či vikingská žena, postavit se na model lodi, kochat se kolébajícím se mořem před sebou a aspoň na okamžik se tak vcítit do těžkého údělu statečných mořeplavců, to už pro nás byla jen třešinka na dortu naprostého muzejnického blaha…

Pokračovat budeme s vyprávěním o památkách, které si zde můžeme prohlédnout přímo pod širým nebem, zpravidla nedaleko běžně dostupné cesty. Tak jako celá severní Evropa a Skandinávie, i Dánsko bylo od pravěku součástí megalitického okruhu, v němž vznikaly dodnes stojící památky jako obrovské mohyly či rozsáhlé kamenné konstrukce. Jedna z takových památek je dokonce zapsána i v seznamu UNESCO, a to 11 metrů vysoké mohyly a několikatunové runové kameny v Jellingu. První kámen zde nechal v roce 955 na počest své manželky vztyčit první dánský král Gorm Starý, druhý pak o deset let později jeho syn Harald Modrozub na počest svých rodičů a christianizace Dánska. Harald zde také nechal vybudovat dvě stejně rozsáhlé pohřební mohyly, do jedné z nichž umístil ostatky svého otce Gorma, přičemž druhá zůstala prázdná. Později mezi dvěma mohylami postavil první křesťanský kostel, který zde přežil v upravované podobě až dodnes. Celý komplex byl v době v 10. století obklopen vztyčenými kameny ve tvaru lodi, dle nejnovějších výzkumů dlouhé až 354 metrů! Dnes je tento útvar naznačen bílými kameny, jejichž rozsah si můžeme plně vychutnat právě z vršků obou mohyl. Shlížíme zde tak jedno z mála míst v celé Evropě, kde se víc jak tisíc let krásně dochoval první kontakt pohanské společnosti s christianizací. Fascinujícím je také fakt, že hřbitov, obklopující mohyly, kostelík i runové kameny je stále funkční…

Silnou atmosféru má také místo posledního odpočinku Dívky z Egtvedu, mohyla s blízkým domkem, který slouží jako minimuzeum pro tento unikátní nález. Pravděpodobně smutný příběh se začal odkrývat roku 1921, kdy zde ve 30 metrů vysoké mohyle nedaleko městečka Egtved byly objeveny pozůstatky asi 16 let staré dívky z doby bronzové. Pohřeb však nebyl unikátní jen mohylou. Místní vlhké prostředí umožnilo dochování organických materiálů, které nám nastínily obraz nejen dívčiny smrti, ale také života. Dívka s kratšími světlými vlasy byla pohřbena v dřevěné rakvi, měla na sobě krátkou halenu do pasu, krátkou sukni ze splétaných třásní, na břiše jemně rytý bronzový disk, bronzové náramky a síťku na vlasy. U jejích nohou se nalezly ostatky spáleného dítěte, starého asi 6 let. Co se v roce 1370 př. Kr., do kterého byl pohřeb dendrochronologicky datován, odehrálo? Kdo byla tajemná dívka, že se jí dostalo takového pohřbu? Teorií je více. Někteří archeologové se přiklánějí k tomu, že se mohlo jednat o rituální oděv dívky-tanečnice, související s kultem slunce, k čemuž vede hlavně krátká sukénka a symbolika kruhového disku. Jistí si však můžeme být pouze tím, že dívka nesla v okamžiku smrti významné postavení a dodnes zůstala zachována v paměti místních obyvatel i archeologů z celé Evropy.

Do třetice pak rozhodně stojí za návštěvu vikingská pevnost Trelleborg. Toto kruhové hradiště bylo postaveno v 10. století a jeho účelem nejspíše bylo dohlížet na spojení s ostrovem Fyn a mořskou dopravu. Samotné valy jsou dnes součástí celého areálu, do nějž vstupujeme skrze návštěvnické centrum a v němž nalezneme také rekonstrukci dlouhého vikingského domu a původní půdorysy zde stojících staveb. Ačkoli monumentálnost celé pevnosti by asi byla nejpůsobivější z letadla, i z pohledu ze země vzhůru na valy jsme museli tiše ocenit dovednosti vikingských stavitelů.

A přes stavitelství se už dostáváme k dalším cílům naší cesty, archeoparkům. Samozřejmě jsme jich nemohli zvládnout mnoho, ale rozhodně jsme nemohli vynechat Lejre a Ribe. A právě návštěva Ribe pro nás nakonec byla příjemně komplexním zážitkem, který potěšil nejen ty části našich srdcí, které propadly archeologii, ale také kousky milující cestování. Ribe je totiž nejstarším dánským městem, které vzniklo jako kupecká osada již v 8. století a přežilo až dodnes. Procházet úzkými uličkami s křivolakými nízkými hrázděnými domy, vonět si k všudypřítomným popínavým růžím a nasávat místní poklidné plynutí času pro nás bylo povznášejícím zpestřením naší archeologické cesty. A pak jsme se s novým nadšením mohli vrhnout zpět do dávné minulosti, do Vikingského centra Ribe. Nedaleko za městem jsme tak prošli během několika málo vteřin branou do minulosti a rázem se ocitli ve vikingské vesnici s funkčními domy, políčky, potokem, bučícím dobytkem a hrajícími si vikingskými dětmi. To zde je právě unikátní. Ve zdejších archeoparcích není ticho a sterilní čisto, lidé tu celou letní sezónu normálně žijí v rolích historických obyvatel, starají se o stavby, pole i zvířata a neuvěřitelným způsobem tak posouvají prožitek návštěvníků o mnoho procent výše. Těžko líčit, to je potřeba zažít!

A nyní už k vrcholu naší cesty, návštěvě archeoparku v Lejre. Na toto místo jsme se obzvláště těšili, neboť jsme zde měli domluvené setkání se samotným ředitelem, Larsem Holtenem, který nás celým areálem provedl a předal mnoho cenných informací. Toto archeologické muzeum pod širým nebem, rozkládající se na 43 hektarech bylo založeno již v roce 1964 etnologem a archeologem Hansem-Ole Hansenem jako centrum pro historicko-archeologický výzkum a komunikaci a od té doby se rozrostlo v respektovanou vědeckou instituci podporovanou vládou, jež nejen experimentuje a prezentuje, ale také vzdělává. Vlastně nelze ani mluvit o archeoparku, ale spíše o pravěké krajině, v níž se nalézá vikingské tržiště, o kus dál vesnice z doby železné, v lesích lovecko-sběračské stanoviště z doby kamenné, na kopci rekonstrukce megalitické vikingské lodi a jako kontrast farmářský okrsek z 18. století. To vše naprosto přirozeně, oživené historickými obyvateli a zvířaty, jako byste nalezli stroj času a postupně s ním procházeli krajinou. Za vším je však vidět spousta práce, ale také nadšení. Jak sám Lars Holten neustále zdůrazňoval, to nejdůležitější, co má návštěva v lidech vyvolat, jsou pocity a emoce, a to je také to, co je potřeba do budování vkládat. A není to jen práce asi 70 stálých zaměstnanců v čele s oddaným ředitelem, který sem jezdil pracovat už jako student. Za úspěchem a působením Lejre stojí také odhodlání desítek dobrovolníků, kteří zde rekultivují zahrádky, pomáhají s opravami a podílejí se na akcích. Podporovatele má však Lejre napříč celou společností nejen mezi nadšenci do historie, ale také mezi politiky a veřejně činnými osobnostmi. Všichni společně tak pomáhají šířit skvělou myšlenku dál. A o tom, že se to daří, svědčí i to, že Lejre každý rok navštíví více jak 50 tisíc lidí, kteří se zde skrze minulost učí, jak zvolit nejlepší cestu k budoucnosti. Takováto koncepce muzea pod širým nebem totiž již přesahuje klasické archeoparky, ale stává se společensky prospěšným centrem spojujícím komunitu a obohacujícím životy po mnoha stránkách. A to rozhodně má smysl!

Dalo by se popsat ještě mnoho řádků, o všudypřítomných pazourcích, které si můžete zkoušet stále štípat, o modré mořské hladině a geniu loci, ale v nejlepším přestat. Viděli jsme mnoho míst, věcí a přístupů, z nichž některé nám otevřely oči a zanechaly v nás hlubokou stopu. Většina z těchto zážitků je však bohužel nejspíše nepřenositelná a proto nezbývá než doporučit, budete-li mít příležitost, či se nebudete moci rozhodnout kam na dovolenou, je-li Vám archeologie blízká, neváhejte a navštivte Dánsko! Nebudete litovat!