Mocné Syrákúsy, Dionýsiovo ucho a tryfé

Syrákúsy, silný hráč mezi řeckými koloniemi jižní Itálie a Sicílie, byly založeny na konci 8. století př. n. l. skupinou osadníků z Korintu, kterou vedl podle písemných pramenů Archytas. Ten se měl spolu s budoucím zakladatelem Krotónu vypravit do delfské věštírny, aby se společně informovali na zdar chystaných výprav. Orákulum se jich zeptalo, zda si přejí bohatství nebo zdraví, tehdy si Archytas vybral bohatství a oikistés (vůdce výpravy) Krotonu zdraví. A vskutku, přestože byly v průběhu 7. a 6. století př. n. l. Syrákúsy zmítány sociálními nepokoji, podařilo se jim druhotnou kolonizací získat v jihovýchodním cípu Sicílie celistvé území, které se stalo jádrem budoucí syrákúské říše. Přijímání nových osadníků nemuselo být vždy přátelské a domorodné kmeny byly často proměněny v závislé zemědělské obyvatelstvo, které sloužilo jako nesvobodná pracovní síla podobně jako spartští heilóti. Na začátku 5. století př. n. l. spojili své síly svobodní obyvatelé spolu s otroky a podařilo se jim vyhnat bohaté vlastníky půdy. Vnitřních sporů využil tyran Gely, Gelón, a zmocnil se města. Za jeho tyranidy se Syrákúsy staly jedním z nejmocnějších řeckých států své doby a tato prosperita pokračovala i za jeho nástupců.

Druhá polovina 5. století byla poznamenána konflikty s Athéňany a po jejich drtivé porážce se stali dalším silným protivníkem Kartáginci, kteří přistáli na Sicílii a dobývali a ničili jedno řecké město za druhým. Po porážce Akragantu (dnes Agrigento) se podařilo Dionýsiovi, hrdinnému obránci Syrákús ve válkách s Athéňany, prosadit se do čela armády. Díky moru, který udeřil v nepřátelském táboře, Dionýsios nakonec vyjednal mír, Syrákúsám zůstala kontrola nad východní Sicílií, západní Sicílie se stala kartaginskou državou a Dionýsios se stal v roce 405 př. n. l. vládcem Syrákús jako Dionýsios I. Jeho dlouhá vláda, která znamenala jeden z vrcholů moci Syrákús, založená na žoldnéřské armádě a osobní moci, byla podle antických autorů plná příslovečné krutosti. Dionýsios měl takové obavy o svůj život, že si podle Plútarcha ani nenechal stříhat vlasy nůžkami a sluha mu je musel opalovat žhavým uhlem. Do jeho místnosti nesměl vstoupit žádný návštěvník v šatech, které měl právě na sobě, ale musel se před vstupem svléci a obléknout si jiný šat, aby stráže viděli, že u sebe nemá zbraň. Dokonce měl osnovat prodej Platóna, který Syrákúsy několikrát navštívil, do otroctví. Jeho syn, Dionýsios II., byl slabým vládcem a otcovu říši se mu nepodařilo udržet. Dalšími vládci, kteří významněji zasáhli do dějin Sicílie a obnovili moc Syrákús, byli Tímoleón, vyslaný mateřským Korintem městu na pomoc opět proti rozpínající se moci Kartága, a druhým Agathoklés. Po jeho smrti se syrákúská říše definitivně rozpadla.

Syrákúsy ovládaly jenom malou část východní Sicílie za podpory Římanů, kterým dodávaly obilí. Ve druhé púnské válce však udělaly osudnou chybu, když se přidaly na stranu Kartága. Římané pod vedením vynikajícího vojevůdce Marcella Syrákúsy oblehli. Na obraně města se tehdy podílel i matematik Archimédes, který svými různými vynálezy používanými v boji vzbuzoval u nepřátel velký respekt. Kdykoliv Římané viděli, že se přes hradby vysunuje nějaký provaz nebo kus dřeva, začali křičet, že Archimédes zase zaměřuje nějaký stroj, a obraceli se na útěk. Město bylo nakonec dobyto v roce 212 př. n. l. po dvouletém obléhání. Při návratu do Říma přivezl Marcellus ze Syrákús bohatou kořist v podobě nádherných uměleckých děl, aby dodal významu svému triumfu, ale také aby zkrášlil Řím. A protože město podobné věci dosud neznalo, zastánci tradičních hodnot mu vyčítali, alespoň podle Plútarcha, že „lidu navyklému na válku a práci na poli, neznalého přepychu a pohodlí, poskytl volný čas k tlachům o umění a umělcích“. A tak postupně do vyšších vrstev římské společnosti proniká tryfé, záliba v luxusu, rozmařilost a změkčilost, kterou konec konců ptolemaiovští vládci Egypta proklamovali jako svůj způsob života. Řím jako takový se svými kroutícími se uličkami, archaickými chrámy se staromódní terakotou výzdobou, bez impozantních náměstí a veřejných budov nemohl tehdy soupeřit s krásou mramorové architektury řeckých měst. Teprve od poloviny 2. století př. n. l. se začal vzhled Říma postupně proměňovat.

O tom, jak vypadaly Syrákúsy, nám podává svědectví archeologie, ale také různé antické prameny. Velmi živé vylíčení nám například zanechal Cicero, který působil na Sicílii jako kvestor a ve městě strávil nějaký čas. Jádrem řeckého města byl ostrov Ortygia, jehož síť silnic dodnes částečně reflektuje rozložení antického města. Dionýsios I. proměnil Ortygii na svou osobní pevnost, přestěhoval sem celý svůj dvůr a žoldnéře, nechal si zde zbudovat palác s padacím mostem obehnaný příkopem- Dodnes je možné na Via XX Settembre vidět dvě čtvercové věže, které pravděpodobně patřily k tomuto opevnění.

Z několika chrámů, které kdysi stávaly na Ortygii, jsou nejmarkantnější pozůstatky chrámu zasvěceného Athéně, jehož mohutné dórské sloupy se dochovaly zabudovány do stěn katedrály (duomo). Chrám nechal pravděpodobně vystavět Gelón po vítězství u Himery roku 480 př. n. l. (slavné vítězství nad Kartágiňany, po kterém muselo Kartágo zaplatit vysoké odškodné). Na fasádě chrámu stávala socha Athény s pozlaceným štítem, který v záři slunce sloužil mořeplavcům jako navigační bod. Chrám byl ještě bohatě vyzdobený v době, kdy jej navštívil Cicero, k jeho vypleněný přispěl nechvalně proslulý Verres, který během svého působení jako správce Sicílie zneužíval svého postavení k vlastnímu obohacování a kterého nakonec Cicero na žádost Sicilanů pohnal před soud.

Bezprostředně za šíjí spojující Ortygii s pevninou se rozkládala ohromná náhorní rovina, na níž byla v 5. a 4. století př. n. l. vystavěna městská zástavba. Na místě dnešního Piazza Vittoria byly vykopány pozůstatky svatyně zasvěcené Démétér a Koré, poblíž Piazza Marconi se nacházela řecká agora, později římské forum. Východně od agory na konci Via dell’Arsenale jsou patrné pozůstatky doků, kde se na suchu opravovaly lodě vytažené ven z vody. Ale k nejmarkantnějším pozůstatkům patří divadlo, jehož nejstarší stavební fáze spadá do 5. století př. n. l. Jeho dnešní vzhled je výsledkem přestavby za Hieróna II. (269−215 př. n. l.). Cavea (hlediště) vytesaná do skály má 168 metrů v průměru. Kousek od divadla jižním směrem stával oltář Hieróna II., z kterého je dodnes patrná dlouhá základna vytesaná do skály. Podle Diodóra Sicilského se na tomto oltáři obětovalo každý rokem 450 býků na počet Dia Eleuthera, což byl svátek zavedený po vítězství u Himery v roce 480 př. n. l. Severně od města se nacházela vyvýšená vápencová planina Epipoly, kterou nechal Dionýsios I. na sklonku 5. a začátku 4. století př. n. l. opevnit, neboť poskytovala nejvýhodnější místo nepříteli k obléhání města. Součástí impozantního fortifikačního systému byla pevnost, později několikrát přestavovaná, vystavěná na nejzranitelnější části v místě zvaném Euryélos (Castello Eurialo). Hlavní stavební fáze pevnosti pochází z doby Agathokla a byla tvořena třemi příkopy, hradbami a do skály vytesanými chodbami, jádrem opevnění pak byla lichoběžníkovitá citadela a pět věží. Do jižního svahu vápencové terasy bylo vyhloubeno mnoho otvorů, tzv. latomie. Jsou to vlastně bývalé lomy, které byly posléze opuštěny a od 5. století př. n. l. byly používány jako vězení. Nejznámější z nich je tzv. Dionýsiovo ucho, protože tvar lomu připomíná ohromné ucho. Tento otvor byl proslulý skvělou akustikou a podezíravý Dionýsios měl údajně poslouchat, co si povídají vězni uvnitř.

Od té doby, co padly Syrákúsy do rukou Římanů, plnily pouze funkci hlavního města provincie Sicílie a zároveň sídla římských místodržících. Od roku 535 náležely k byzantské říši, a tím začíná zcela jiná kapitola jejich dějin.

 Autorka textu: Helena Svobodová
(Národní muzeum)