Etruské pohřebiště v Caere - "Město mrtvých"

Etruskové, národ usazený ve starověku v západní části střední Itálie v dnešním Toskánsku, národ, jehož původ není znám a jehož jazyk dosud nebyl zcela rozluštěn. Přesto se neodmyslitelně zapsal do dějin Itálie, neboť v některých směrech se Etruskové stali i učiteli samotných Římanů. O etruské kultuře se toho nejvíce dozvídáme z hrobů, kde byly zanechány nápisy, umělecká díla i běžné řemeslné výrobky. Jedna z rozsáhlých nekropolí se nachází přibližně 45 km směrem na severozápad od Říma, nedaleko pobřeží Tyrhénského moře u městečka Cerveteri.

Cerveteri odkrývá svou minulost
Z antického města, které bylo přibližně padesátkrát větší než dnešní Cerveteri a jehož část byla překryta středověkým a později moderním osídlením, se zachovaly pouze malé části městského opevnění a zbytky brány. Město, Etrusky nazývané pravděpodobně Cisra, Řeky Agylla a Římany Caere, mělo vynikající strategickou polohu. Bylo situováno na skalnatém návrší a prostřednictvím svých tří přístavů mělo přístup k moři. A právě z námořního obchodu společně s exportem rudy dobývané v nedalekém pohoří Tolfa pramenila jeho budoucí prosperita. V 8. století př. Kr. Caere ještě zaostávalo za Tarquiniemi, dalším významným etruským městem, ale konec 8. a 7. století př. Kr. je již obdobím obrovského rozkvětu. Byly otevřeny kontakty s východním Středomořím, dováželo se nejrozmanitější zboží ve velkém rozsahu z Řecka, Kypru a Sýrie. Zboží nebylo určeno pouze pro vlastní spotřebu, ale bylo zároveň dále distribuováno do dalších míst Etrurie. Prosperita města trvala i po celé 6. století př. Kr. V roce 474 př. Kr. zvítězili jihoitalští Řekové v bitvě u Cumae a touto porážkou byla moc Etrusků na moři zlomena, obchodní cesty do Orientu byly přerušeny, pobřežní města ztratila postupně přístup do Středomoří. Důsledkem byl hospodářský úpadek, po němž následoval i úpadek kulturní. Čtvrté století je pokračováním všeobecné ekonomické a politické krize, která postihla celou Etrurii, přesto se literární prameny zmiňují o tom, že mladíci z řad římské nobility byli posíláni do Caere za vzděláním. Morální prestiž tohoto města byla tedy ještě v této době veliká. Od třetího století jsou etruská města vnucenými smlouvami připoutávána k Římu a na jejich územích vznikaly vojenské kolonie. Tak tomu bylo i v roce 210 v Caere, kdy bylo etruské obyvatelstvo nuceně přesídleno o několik kilometrů dále a bylo definitivně odříznuto od moře. V posledních dvou stoletích před Kristem dochází k postupnému splývání římského a etruského obyvatelstva.

Napříč nekropolí
O velikosti a významu starověkého Caere svědčí především jeho nekropole rozprostírající se kolem města, Banditaccia na severozápadě, Monte Abatone na jihovýchodě a Sorbo na jihozápadě, dohromady zaujímají plochu okolo 500 ha. Nejznámější z hrobů Caere, hrobka Regolini - Galassi, byla objevena již v minulém století. Leží na lokalitě Il Sorbo, kde se nachází spolu s dalšími, dokonce staršími pohřby 8. století př. Kr. Obsahovala překrásnou výbavu orientalizujícího období (datovanou okolo 700 př. Kr.) dnes uloženou ve Vatikánských muzeích (konkrétně Museo Etrusco Gregoriano). Tato nekropole, obdobně jako Monte Abatone, není veřejnosti přístupná. Sestoupíme-li však z centra města dolů, přejdeme přes most nad řekou Manganello a budeme-li pokračovat po nové silnici směrem nahoru k nekropoli Banditaccia, objeví se před námi náhle po levé straně cesty první středně velké a malé tumulové hrobky (hroby s navršenou mohylou hlíny) zarostlé bujnou vegetací tak, že jsou zcela nedostupné. Část nekropole Banditaccia, ležící na tufovém návrší, byla upravena jako archeologický park. Ocitáme se ve „městě mrtvých“, kde se nacházejí hrobky budované jako příbytky zemřelých. Zde má člověk možnost sledovat vývoj hrobů od nejstarších malých tumulů přes středně velké o rozměrech 10-15 m až k takovým gigantům, které mají v průměru 50 m. Z jednoduchého jámového hrobu zakrytého kamennými deskami, určeného pro nejstarší kostrové pohřby, se vyvinul komorový hrob s navršenou mohylou, kterému byl později dán monumentální ráz vytvořením mohutné kruhové základy vytesané do měkké tufové skály spolu s pohřební komorou. U většiny případů byl pro jednu hrobovou komoru navršen jeden tumulus, někdy se jich najde více pod jedním tumulem bez jakéhokoliv vzájemného propojení. Tumulus II, který měl základu okolo 50 m, obsahoval 4 hrobky z různých období. K největším tumulům pohřebiště Banditaccia patří Tumulo del Colonnello ze 6. století př. Kr. nebo Tumulo Mengarelli, tyto hrobky patřily nejbohatším aristokratickým rodinám.

Hroby odrážejí vývoj etruského obydlí: od jednoduchých komorových hrobů přes koridorové (předsíň a hlavní pohřební komora leží na jedné ose), až k hrobům o více místnostech s postranními komorami rozmístěnými kolem centrální místnosti. Vybavení hrobů a jejich celkové dispozici byla Etrusky věnována mimořádná péče. Podzemní místnosti jsou zařízeny jako interiér domů, jsou vybaveny po stranách lavicemi, na které se ukládali zemřelí (v jižní Etrurii převládalo kostrové pohřbívání), židlemi či trůny, vše je vytesáno z tufového podloží. Z tufové skály jsou vytesány stropní trámy, kazety nebo celé sedlové střechy s hřebenovým trámem. Předsíň má často strop podepřen sloupy nebo pilastry. Průchody z centrální místnosti do vedlejších komor mají typický dveřní profil a vedle dveřních otvorů jsou často vytesaná malá okna. Jednotlivé hroby obsahovaly bohatou pohřební výbavu, která je dnes umístěna v nejrůznějších italských i světových muzeích.

Poblíž vchodu do areálu, po pravé straně „ulice“ Via sepolcrale principale naproti Tumulu I a Tumulu II, se nachází celá řada raných hrobek o jedné komoře vyhloubená v tufové skále na úrovni pohřební cesty bez navršené mohyly hlíny. Hrobky jsou často u vchodu označeny cippy, kamennými sloupky, které měly i svůj význam symbolický; cylindrický tvar označoval mužské hroby a cippy se sedlovou střechou ženské hroby. Velmi známou hrobkou Caere, nacházející se na této lokalitě, je Tomba dei Rilievi (4.-2. století př. Kr.), hrob etruské rodiny Matuna. Podzemní hrobku tvoří velká centrální místnost, k níž přiléhalo původně 13 loculi (výklenků k uložení pohřbů), později byly podél zdi vytvořeny široké „lavice“ pro dalších 32 mrtvých. Čím je však hrobka proslulá a po čem byla pojmenována, jsou malované štukové reliéfy na stěnách a na hranolovitých pilířích podpírajících strop. Na stěnách jsou tak „zavěšeny“ předměty každodenní potřeby: zbraně, nářadí, kuchyňská výbava domů včetně nádobí, předměty na hraní, zobrazena jsou zde i domácí zvířata. Díky těmto reliéfům má návštěvník, podobně jako je tomu u maleb hrobek z Tarquinie, možnost na okamžik nahlédnout do každodenního života Etrusků. Tato hrobka není veřejnosti přístupná, ale je uzavřena skleněnými dveřmi a vnitřní prostor je osvětlen, takže do ní lze alespoň nahlédnout. Kousek odtud se nachází další hypogeum. Do hrobky se dnes vstupuje po schodišti, které ústí do velmi úzké chodbičky vyhloubené v tufové stěně. Hlavní pohřební prostor leží ještě o několik stupňů níže. Hrobka náležela rodu Tarquiniů. Je známo, že příslušníci této rodiny se po vyhnání z Říma (okolo 510 př. Kr.) ukryli v Caere, zdá se, že jim hrobka po určitou dobu sloužila jako útočiště.

Zcela jiný typ hrobek z 5. století př. Kr. je umístěn v prostoru „ulic“ Le vie dei Monti ceriti e Monti della Tolfa. Vystavěny jsou jako nadzemní stavby z pravidelně přitesaných tufových kvádrů stojící vedle sebe bok po boku jako řadové domky. Uvnitř mají jednu místnost s lavicemi po jednotlivých stranách pro uložení pohřbů. Tyto hrobky odrážejí změnu v etruské společnosti, vznikaly v době, kdy aristokratické rodiny ztrácely svou moc a bohatství. 

S pohřbíváním byl od nejstarších dob spjat i pohřební rituál, který spočíval ve vystavení mrtvého v jeho domácím prostředí, kde byl oplakáván, v převozu mrtvého na voze na pohřebiště, kde byl buď zpopelněn někde poblíž místa hrobky, nebo uložen přímo do hrobu (kostrový pohřeb) se spoustou milodarů. Před pohřbem se prováděly určité ceremonie. Svědčí o tom uvnitř hrobů nalézané kamenné nebo terakotové sochy sedící na trůnech, které jsou považovány za zobrazení předků rodu vlastníků hrobky a na jejichž počest byly pravděpodobně obřady prováděny. Kult předků byl v 7. století v Etrurii rozšířen mezi nejvyššími vrstvami společnosti a musel být provozován i v následujících stoletích. Součástí pohřebních obřadů od 6. století byly i sportovní utkání, pohřební hostiny a tanec. Přístupná část nekropole Banditaccia se postupně rozšiřuje, další hroby jsou odkrývány, konzervovány a zpřístupňovány veřejnosti. Na druhé straně mnoho z těch, které byly dříve volně dostupné, muselo být uzavřeno, aby bylo zabráněno jejich devastování a zůstaly tak uchovány ještě pro následující generace.

Zpět do přítomnosti
Vracíme se zpět z návštěvy „města mrtvých“, z místa, kde v těsném sousedství vedle sebe leží, bok po boku, hrobky monumentálních rozměrů spolu s malými tumuly, hrobky nadzemní i podzemní, které vznikaly v průběhu šesti století a které nám podávají alespoň částečné svědectví o životě obyvatel dnes zcela zničeného a kdysi mocného etruského města. Opustíme lokalitu plnou kontrastů světla a stínů, vytvořených skalními útesy a obrovskými mohylami seskupenými těsně vedle sebe, a sestupujeme zpět po moderní silnici do údolí. Po chvíli se nám na okamžik na obzoru otevře pohled na mořskou hladinu a přístav Ladispoli, který byl ve starověku jedním ze tří přístavů Caere. Po návratu do městečka Cerveteri, máme možnost navštívit tamní muzeum umístěné ve středověké pevnosti. Zde vystavené nálezy z přilehlých nekropolí nám pomohou dokreslit představu o životě dodnes tajemného národa starých Etrusků.

Autorka: Helena Svobodová
(Národní muzeum)