Císař Hadrián a jeho vila v Tivoli

V době římské republiky a raného císařství bohatí Římané běžně vlastnili venkovské vily, někteří jich měli dokonce několik. Takovým proslulým vlastníkem byl například Cicero, který jich měl mít šest, podle jiných pramenů dokonce osm. Ciceronova záliba ve venkovských a přímořských letoviscích nebyla nikterak výjimečná. Vily na pobřeží si římská elita pořizovala pro svěží a příjemné dny na jaře a v kopcích zase na léto, aby unikli žhavému středomořskému slunci a také aby se vyhnuli stereotypu ježdění vždy na stejné místo. Zvlášť populární byla oblast kolem Neapolského zálivu. Zde byly přepychové domy tak hustě nahromaděny, že jejich terasy a mola pronikaly daleko do vody, až se zde, jak Horatius vtipně poznamenal, ryby musely cítit utiskované. V této části Itálie začala aristokracie stavět ve 2. století př. n. l. a oblast nikdy neztratila na popularitě. Se vznikem římského impéria nahradili mocnáře republiky císaři a jejich příbuzní. Tiberius strávil většinu z posledních deseti let života v monumentální vile na Capri. Nero pobýval ve své vile v Baiích tu noc, kdy se pokusil utopit svou matku. Nakonec ji nechal zavraždit v ložnici její vlastní vily v nedalekém Bauli. Nero měl vilu v Anziu, v místě svého rodiště, jeho palác v Římě, Domus Aurea, je vlastně obrovskou vilou ve městě, jeho součástí bylo dokonce jezero, které bylo zřízeno v místě dnešního Kolosea. Domicián měl svou vilu v Albanu, Traján si nechal postavit vilu s výhledem na moře v Civitavecchii. V době, kdy Hadrián vystřídal Trajána, stály vily všude v okolí Říma na východ i jihovýchod a podél mořského pobřeží okolo ústí Tiberu. Sám Hadrián měl vilu v Palestrině a v římských Sallustiových zahradách. Nejproslulejší se však stala Hadriánova vila vystavěná v kopcovité krajině čtyři kilometry od Tivoli, 28 km od Říma. Vedla k ní starověká silnice Via Tiburtina směřující z brány Tiburtina (dnešní Porta San Lorenzo) římským venkovem napříč Kampánií a dnešní moderní silnice tuto cestu téměř kopíruje. „Villa Hadriana“ představuje celý komplex budov, s jehož výstavbou začal císař v roce 118 n. l. Rozměry a nádhera tohoto komplexu neměly obdoby ani v samotném starověku. Vhodnější by bylo označit jej jako venkovské sídlo či „město“ neboť zde bylo možné ubytovat nejenom samotného císaře, ale i celý císařský dvůr. Původní rozloha je odhadována na 120 ha (např. Neronův Domus Aurea zaujímal plochu okolo 50 ha a Pompeje nebo Ostia uvnitř hradeb 65 a 67 ha).

Hadrián se narodil v roce 76 n. l., jeho rodina žila poblíž Sevilly. Když osiřel, byl poslaný do Říma ke svému poručníkovi a příbuznému císaři Trajánovi. Jeho příbuzenství s císařem se ještě upevnilo sňatkem s Trajánovou neteří Vibií Sabinou. V roce 117, když zemřel Traján, stál Hadrián v čele armády a umírajícím císařem byl označen za svého nástupce. Téměř polovinu své vlády strávil na cestách po římském impériu, přičemž obzvláště ho lákalo Řecko. Bylo pouze málo míst v impériu, která osobně nenavštívil. Cestování a stavitelství byly jeho dvěma velkými vášněmi. Cestovala s ním celá armáda řemeslníků: kovářů, architektů, stavitelů, tesařů a dalších. Téměř všude, kam vstoupil, po sobě zanechal nějaký monument, stavěl chrámy a divadla, městské hradby, lázně mosty a akvadukty, celé čtvrti nebo nová města. V samotném Římě vystavěl chrám Venuše a Romy, dostavěl Pantheon, v Ostii přebudoval celé obytné čtvrti. V Athénách restauroval historické stavby (díky jeho opravám se nám zachovaly dodnes), dostavěl kolosální chrám Dia Olympského a postavil novou knihovnu. Stavěl v Jeruzalémě, v Kyziku v Malé Asii a v Británii nechal postavit Hadriánův val, na ochranu provincie proti barbarským útočníkům, ale vila, kterou postavil poblíž Tivoli, zůstává jeho největším dílem. Hadrián chtěl ve své oblíbené rezidenci uchovat památku míst a děl, která poznal na svých cestách. Téměř každá budova (stavělo se 20 let) zaznamenala přestavby, které mohou být vysvětleny jako modifikace původního záměru, tu a tam se objevují zbytky předchozích konstrukcí nebo odlišná orientace staveb atd. Hadrián zde nebyl ničím limitován, městskou zástavbou, účelem stavby, náboženskou tradicí, ani existencí starších posvátných monumentů, jako tomu bylo v Římě na některých místech, jako byl Kapitol, Forum Romanum apod. Na zdejších svazích, kousek od Tivoli, měl k dispozici volný, nezastavěný a ničím nelimitovaný prostor. Interpretovat přesně, čemu která budova sloužila, je problematické s výjimkou několika objektů, jejichž účel je zcela jasný, jako byly lázně, knihovny, divadla. Ostatní mohly sloužit i více účelům, každá místnost mohla být použita jako místo k setkávání, jako jídelna, nebo jako přijímací pokoj, každé nymfeum mohlo být místem pro sváteční příležitosti nebo představení, nebo jednoduše obytná plocha v moderním smyslu. Pak se zde nachází celá série blíže nepojmenovaných ploch, které mohly sloužit jako skladiště, zásobárny nebo ubytovny pro sloužící či vojáky. Více než účel jednotlivých budov je zajímavý způsob, jakým byly jednotlivé části vily navzájem harmonicky propojeny střídáním zastavěných ploch se zahradami, s velkým počtem portiků, peristylů a kryptoportiků, vytvářejících kryté průchody a zároveň spojující jednotlivé budovy, a s velkým množství fontán a vodních nádrží, které se stávají integrální součástí architektury. Tento prvek triumfoval o čtrnáct století později v renesančním a barokním umění. Tyto tři prvky se navzájem prolínají a nemohou být od sebe odděleny, proto byly bazény a nádrže znovu naplněny vodou při rekonstrukčních pracích, jejichž účelem nebylo pouze zachovat stávající strukturu, ale také restaurovat původní pojetí, původní kompoziční záměr. Bez vodních ploch a znovu vztyčených některých sloupů by toto místo bylo bez života.

Tzv. Canopus je jediná část vily, jejíž identifikace je jistá. Canopus s chrámem Serápidovým ležel na nejzápadnějším rameni nilské delty. V kanopském průplavu se v roce 130 při Hadriánově návštěvě Egypta utopil řecký mladík Antinoos, Hadriánův oblíbenec, společník a pravděpodobně i milenec. Jeho smrt císaře silně zasáhla. Někteří dokonce věřili, že se obětoval, aby zajistil císaři nesmrtelnost nebo něco podobného. Císař na jeho památku založil v Egyptě město, které po něm pojmenoval Antinoúpolis, Antinoos byl prohlášený za boha a jeho kult se začal rychle šířit, vznikaly jeho sochy s atributy Osiridovými či jiných tradičních bohů. Canopus tvoří dlouhá nádrž o rozměrech 119 x 18 m, prakticky kanál, na jedné straně obloukovitě ukončený. V místě obloukovitého ukončení byla zrekonstruována kolonáda, kde se střídají oblouky nesené sloupy s vodorovným architrávem, a pod níž byly umístěny kopie slavných řeckých soch. Druhý krátký konec nádrže byl rovný, čtyřmi mramorovými sloupy se vstupovalo do obrovského výklenku, který sloužil jako triklinium. Nejkrásnější a nejoriginálnější nymfeum ve vile je od 18. století nazývané Teatro maritimo, ale s divadlem však nemá nic společného. Kruhový vodní kanál obklopuje portikus, ze kterého se vstupuje po dvou můstcích na malý ostrov, na kterém stálo polokruhové atrium, knihovna, lázně a jídelna. Všechny místnosti byly otevřené malými portiky do malého centrálního dvora s konkávními stranami a fontánou uprostřed. Z lázní vedly cihlové schody dolů do kruhového kanálu, nymfeum tedy nepochybně nebylo pouze místem, kde císař mohl odpočívat o samotě absolutně nerušený, ale také snad sloužilo jako plovárna. Tento unikátní objekt byl pravděpodobně osobním útočištěm císaře, který, jak je o něm známo, inklinoval k meditaci a samotě.

Vila byla plná uměleckých děl, mozaik, soch, maleb. Po mnoho století však sloužila jako důl vzácného materiálu, který byl z vily rabován ve velkém množství. Sloupy, hlavice, vlysy, mramory jako takové byly použity k dekoraci mnoha budov v Tivoli a Římě, a je to otázka pouze několika posledních desetiletí, kdy je materiál ponecháván na místě a kde je to možné, tak je používán k restaurování. Lze říci, že všechny budovy vily, dnes s holými zdmi, měly dekorativní prvky a obložení z barevných mramorů přivezených z východního Středomoří a Afriky. Mramory se vykládaly v Ostii, kde se konala již první fáze jejich opracování. Umělecká díla, rabovaná z vily nepřetržitě od 16. do 19. století, se stávala chloubou soukromých šlechtických sbírek i různých evropských muzeí. Nálezy získané od konce 19. století se nacházejí v římském Národním muzeu, a teprve ty z posledních výzkumů zůstávají v muzeu v Hadriánově vile, které se nachází za Canopem.

Komplex Hadriánovy vily ovlivnil i umělce následujících století, především renesance a baroka, ale také principy moderní architektury, jako je střídání zastavěných ploch se zahradními celky a užití vody jako spojujícího prvku v architektonické kompozici, vycházejí ze základů položených v Hadriánově vile. Část vily ještě zůstává pohřbena pod poli a olivovými hájemi Tiburských vrchů.

Autorka textu: Helena Svobodová
(Národní muzeum)