Trochu netradiční reportáž z Kupecké osady Krumbenowe
Sobotní nebe se se svítáním rozplakalo a nám se chtělo plakat s ním. Týdny a týdny příprav, úsilí a nadšení mohly být zmařeny bahnem a ledovými proudy prýštícími z černé oblohy. Jenže my se tak snadno nevzdáváme a tak jsme statečně začali chystat krumlovskou pivovarskou zahradu a proměňovat ji v kupeckou osadu Krumbenowe. A dobře jsme udělali, protože slunce nad námi nakonec vyšlo a prohřálo nás až do morku kostí!
Sejde-li se na jednom místě téměř 40 lidí, kteří milují archeologii a hlubokou minulost lidstva, a zároveň jsou pro každé dobrodružství a akci, je jasné, že nuda nebude. Tyto divoké duše dokáží svým nasazením navodit takovou atmosféru, která strhne nejen je samé, ale i lidi zcela nezasvěcené. A přesně to se povedlo i v Kupecké osadě Krumbenowe, kterou pořádalo Regionální muzeum v Českém Krumlově ve spolupráci s Národním muzeem poslední srpnový víkend v Pivovarské zahradě Eggenberg.
Nultý ročník, který měl být vlastně původně takovým „malým řemeslným workshopem“, se díky zájmu a nadšení lidí okolo české a slovenské živé prehistorie rozrostl do nečekaných rozměrů a během dvou dnů přitáhl přes neuvěřitelných 2 100 návštěvníků. Ti si mohli prohlédnout nejen pracující řemeslníky a obchodníky z různých období minulosti, ale také si s nimi zkusit něco usmlouvat a pobavit se dalším pestrým programem, který osadu během obou dnů oživoval. Ať už člověk zavítal k pravěké kuchyni, kde se na kameni pekly obilné placky, nebo ke keltskému bojovníkovi, prezentujícímu své zbraně, k obchodníkovi se solí, barvířkám, připravujícím rostlinné nálevy či kameníkovi, štípajícímu pazourek, vždy mohl pozorovat udivené výrazy návštěvníků, poslouchat jejich neustávající dotazy a těšit se z radosti zvídavých dětí.
Ještě větší nadšení pak budila doprovodná vystoupení, která byla zahájena Prapohádkou o prvních bubnech. Děti se nejen dozvěděly něco o nástrojích a hudbě v pravěku, ale sami si mohly všechny nástroje vyzkoušet a tak objevovat a rozvíjet své nadání a cit pro rytmus. Utišit je pak nebylo vůbec snadné, ale zato nutné, neboť následovala Módní přehlídka napříč věky! Na improvizovaném přehlídkovém molu (původně příhodně tvarované kamenné zídce) s krásným panoramatem zámecké věže v pozadí ožili pravěké a středověké modelky a modelové a předvedli krásu nejen svoji, ale hlavně rekonstruovaných kostýmů od doby bronzové až do raného středověku. Odborný, ale zároveň velmi odlehčený komentář nově vzniklého germánsko-moderátorského dua Koko a Kiki tak návštěvníkům zprostředkoval prastarou módu a ukázal, že naši předci nebyli žádní barbaři v pytlovině.
Podvečer začala poutavá přednáška o keltském válečnictví, která přitáhla velkou pozornost a zvláště přítomné děti hlasitě projevovaly vzrušení z poznávání, když si mohly osahat zbraně či si zkusit roli mrtvého bojovníka s výzbrojí. A pak… Opět začalo pršet. Což trochu překazilo plánovaná večerní hudební vystoupení s úvodním Tancem světla. Co se dalo dělat, přesunuli jsme vše pod velký pivovarský stan s tím, že v neděli jistě už pršet nebude a zopakujeme si to pěkně s lepší atmosférou pod širým nebem. A to se také podařilo!
A i přes to, že v sobotu se Tanec světla odehrál pod střechou, stál za to. Bíle oděný druid povolal své tanečnice slunce (ve splétaných sukénkách rekonstruovaných podle skutečného nálezu z dánského Egtvedu), aby se utkaly s temnotou symbolizovanou tanečnicí-havranem. Přivolané tanečnice k sobě stáhly i tanečníky a společnou improvizací semkli tmu uvnitř svého kruhu, aby tak dokázali, že světlo si vždycky svou cestu najde. Společně s druidem tímto obřadem uvedli následující vystoupení kapely Altsteinzeitliche Knochenklangbilder, jejíž členové předvedli, na co všechno a jak skvěle se v pravěku mohlo hrát. Koncert vyvrcholil předáním nástrojů (nemůžeme nezmínit alespoň některé – šnečí chřestítka, dřevěné rohy či drnkátko z prasečí čelisti) návštěvníkům a společnou jam session. A bylo skvělé pozorovat, jak se výrazy návštěvníků mění od úvodního úžasu nad bizarností vystoupení až po definitivní propadnutí rytmu.
A v divokém rytmu koncert také pokračoval. Následovala kapela Udubudu a její africké bubny! To už nevydrželi nejen mnozí návštěvníci, ale také tanečnice a ve svých keltských a germánských peplech se bosky rozvířily okolo bubeníků. Hranice kultur i období se setřely v jediném vášnivém reji a čas a prostor přestaly na pár sladkých okamžiků hrát roli…
A proč jsme to vlastně všechno dělali? Proč takové námahy, aby na dva dny vyrostlo v jinak pusté zahradě pár řemeslnických přístřešků a přijela tlupa na první pohled podivných individuí bavit se podivnými činnostmi? Protože nám záleží na naší minulosti a našem archeologickém kulturním dědictví! A protože chceme, aby si ho vážila i veřejnost a aby měla zájem ho chránit! Chceme, aby děti věděly, že pravěk nejsou jen dinosauři a opice a pár hrnců z těch několika stran učebnic, které jsou mu věnovány. Nejde nám o prezentaci přesného obrazu jednotlivých pravěkých období (protože, popravdě, ten ani my archeologové sami pořádně neznáme). Nejde nám ani o prezentaci dokonalých kostýmů (protože ne každý jedinec v pravěku měl na sobě tu výbavu, kterou jsme našli v náhodně nalezených hrobech) ani svých osobních znalostí. Jde nám především o to, přitáhnout pozornost k minulosti jako takové, k jejím technologií a znalostem, přivést lidi k tomu, aby si vážili archeologie a jejích poznatků. A ač, tak jako mnoho jiných podobných akcí, i ta naše měla své mouchy (kterým se na začátku jen těžko vyhnout a na kterých budeme pracovat), přesto splnila svůj účel a pozornost k archeologii a prehistorickým obdobím přitáhla.
Každý, kdo ví alespoň něco o muzejní pedagogice, nám dá za pravdu v tom, že poskytnout lidem možnost dotýkat se pravěkých a středověkých artefaktů, pracovat s nimi a získávat skrze ně nejen nové vědomosti, ale také prožitky, je výbornou cestou k vyvolání a udržení dalšího vlastního zájmu o dané téma. A podat to všechno jinak, než prostřednictvím učebnic či zasklených nedostupných vitrín tento zájem vyvolá mnohonásobně více. Sami účastníci si všímali rozzářených návštěvnických očí na jednotlivých stanovištích i při pozorování programu. A přesně pro to tohle děláme a dělat nepřestaneme!
Závěrem z naší strany nezbývá než ještě jednou poděkovat všem ochotným účastníkům za jejich nasazení, protože bez toho by nebylo možné takovouto akci uspořádat. A obrovský dík pak patří Regionálnímu muzeu v Českém Krumlově! Díky nadšení a zapálení jeho zaměstnanců včetně pana ředitele samotného, se nám povedlo nastartovat na jihu Čech novou tradici, na níž příští rok určitě navážeme a rok od roku ji budeme zdokonalovat. Takže za rok v Krumbenowe!
Autorka textu: Veronika Mikešová
(Národní muzeum)
Na akci spolupracovali a poděkování patří: Regionální muzeum v Českém Krumlově, Národní muzeum, Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, Město Český Krumlov, Pivovar Eggenberg.
Reportáž České televize ze sobotních příprav
Fotografie Regionálního muzea v Českém Krumlově
Rozhovor o Krumbenowe a dalších akcích s Veronikou Mikešovou na Radiožurnálu Českého rozhlasu
Komentáře
Přidat komentář