Středověk na cestách: Proč lidé cestovali?

Motivací a důvodů k cestování bylo ve středověku podobně jako dnes mnoho. Vypsat všechny příčiny pro pohyb člověka z místa na místo lze označit v jakékoli době za téměř nemožný úkol, nicméně i přesto jsme se rozhodli přiblížit alespoň základní přehled, proč středověký člověk vůbec mohl chtít nebo musel cestovat. Podíváme se také stručně i do jiných období, která měla na rozvoj cestování zásadní vliv.

I když cestování přinášelo obvykle nemálo nepohodlí a nebezpečí, lidé cestovali od nepaměti. Cestování vždy patřilo mezi významné fenomény lidské společnosti, nicméně jako davová záležitost se začalo rozvíjet až ve 20. století. V dnešní době začalo cestování splývat s turistikou a stal se z něho spíše způsob trávení volného času. Počátky evropské turistiky však sahají mnohem hlouběji, než by se mohlo na první pohled zdát. První turistické aktivity začaly postupně probíhat již v dobách antického Řecka. Tehdy nebyly cesty za zábavou ještě příliš časté, nicméně zvláštní výjimku tvořily olympijské hry, které se pořádaly od roku 776 př. n. l. Olympie se tak stala na pár dní populární „turistickou destinací“, která kromě tehdejších sportovců přitahovala místní obyvatele, ale i lidi z daleka. Z těchto událostí pak profitovali místní obchodníci, kteří poskytovali služby cestujícím, neboť příchozí masy diváků obvykle potřebovaly zajistit ubytování, jídlo a pití. Cestování jako forma zábavy se však spíše prosadilo až za dob římského impéria. Za jednoho z prvních takových cestovatelů lze považovat např. historika a filozofa Hérodota, který strávil většinu svého života na cestách a veškeré své poznatky si systematicky zaznamenával. Období římské nadvlády cestování velmi nahrávalo, neboť římská politika a expanze vyžadovala vybudování sítě cest, která umožňovala rychlý a snadný pohyb po celé říši. Tento trend znamenal přelom v rozvoji cestování, jelikož umožnil také snadnější cestování pro obyčejné lidi. Po celé říši bylo možné cestovat po kvalitních a udržovaných dlážděných cestách a využívat různých zastávek k ubytování a odpočinku. Jedna z nejstarších a zároveň i nejslavnějších byla bezesporu via Appia, s jejíž stavbou se začalo roku 312 př. n. l.

Ve starověkém Římě se navíc prvně setkáváme s cestováním jako možností úniku – bohatí římští občané si kupovali různá letní sídla, aby unikli horku sužujícím města během letních měsíců. Nejvyhledávanějšími místy pro stavbu těchto sídel byly (podobně jako dnes) pobřežní oblasti, kde i dnes lze rozeznat pozůstatky těchto objektů. Tyto trendy však upadly spolu se zánikem Západořímské říše v 5. století a cestování za zábavou téměř zaniklo. Začalo se opět postupně objevovat až na přelomu 18. a 19. století v období romantismu. Naším pravděpodobně nejznámějším cestovatelem tohoto období byl český básník a prozaik Karel Hynek Mácha (1810-1836), který během svého krátkého života navštívil nejen mnoho míst v našich zemích, ale i zahraničí (např. cesta do severní Itálie, Lublaně a Vídně). Nejčastěji chodil pěšky a vyhledával jak krásy přírody, tak i romantická zákoutí s nádechem historie. Zvláštní pozornost věnoval především hradům a zříceninám, o kterých si vedl zápisy, které obohacoval vlastními kresbami a akvarely.
Středověk cestování spojené se zábavou neznal, nicméně i tak se důvodů pro cestování (ostatně jako v kterékoli jiné době) našlo mnoho. Jedny z nejčastějších obecných důvodů mohly být obchodního (např. Ibrahim Ibn Jakub, židovský kupec z muslimského Španělska cestující mezi lety 965-966 po střední Evropě) nebo jakéhokoli jiného pracovního charakteru.

Pracovní povinnosti odváděly středověkého člověka od domova velmi často. Zvláštní místo ve společnosti měli především vesničtí „specialisté“, kteří byli často rozeseti na nejrůznějších místech, více či méně vzdálených od výrobních nebo mocenských center a museli tak běžně při plnění svých povinností překonávat poměrně velké vzdálenosti. Příkladem by mohli být kostelní zvoníci, kteří obvykle obstarávali najednou i několik kostelů, které mohly být od sebe vzdáleny desítky kilometrů.
Dalším důvodem pro cestování mohlo být utužování vztahů s příbuznými a přáteli (např. svatby, křtiny, pohřby), cesty za vzděláním (univerzitní studenti, profesoři a jiní vzdělanci) nebo např. kvůli léčení nejrůznějších nemocí. Cesty za lékaři nebo naopak cesty lékařů za nemocnými byly ve středověku běžnou záležitostí. Představa dobrého středověkého lékaře spočívala i v pravidelných návštěvách nemocného, pokud by se nebyl schopen dostavit osobně. Pokud to bylo v lékařově moci, měl navštěvovat svého pacienta i třikrát denně, aby neustále kontroloval jeho zdravotní stav včetně stolice a moči. Ti nejlepší lékaři bývali vybíráni do služeb panovníků, a pokud to bylo nutné, doprovázeli je i na jejich cestách. Jedním z nejznámějších středověkých lékařů byl např. mistr Albík z Uničova, který působil jako osobní lékař Václava IV. a později snad také Zikmunda Lucemburského.

Samostatnou kapitolu tvořily cesty z náboženských důvodů. Nejpočetnější byli poutníci. Ti vykonávali pouti na místa, kde se očekávalo z různých důvodů fyzické nebo duševní uzdravení či odpuštění hříchu. Pouze člověk, který takovou pouť s jasně vytyčeným cílem vykonal, tak mohl být vykoupen. Nejčastější poutní cíle bývaly hroby a místa zjevení světců (popř. místa, se kterými měli něco společného). Křesťané zpočátku vykonávali své pouti hlavně do Svaté země, kde se Ježíš narodil, učil a kde také zemřel. Mezi další oblíbené cíle se postupně dostala ale i jiná města v Evropě, např. Řím, Cáchy, Einsiedeln, Trevír a Santiago de Compostela. Postupem času bylo uctíváno čím dál tím více svatých a úměrně tomu se také zvýšily počty vyhledávaných poutních míst. Doklady po poutnících nejen na našem území se nám dochovaly v podobě nejrůznějších poutních odznaků (obr. 2), např. mušlí. Neméně důležité byly také náboženské misie, zvláště apoštola Pavla (obr. 4). Ten se o svých cestách vyjádřil takto: „Namáhal jsem se usilovněji, ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu.“. I přes tyto útrapy se apoštol Pavel zasloužil o rozšíření křesťanství do takové míry, že se později i díky jeho snaze stalo světovým náboženstvím.

Za jistou formu cestování bychom také mohli považovat pohyby armád středověké Evropy. Cesty napomáhaly snadnějšímu průniku vojsk a stávaly se tak zásadními nástroji pro vedení války. Vojska evropských zemí v každé době procestovala neskutečný kus světa (např. pohyby legií v době římské), středověk nevyjímaje (např. křížové výpravy). Neméně zanedbatelné byly i diplomatické cesty panovníků a jejich poselstev (obr. 1), popřípadě různé povinnosti lidí vůči představené osobě (král, velmož, zeměpán, církevní nebo městský představitel, apod.) nebo za účelem vybírání či platby daní apod.
Cestování také doprovázela častá osidlování území (včetně objevitelských cest, např. Kryštof Kolumbus, Marco Polo a další), která byla mnohdy i násilná. Lidé při hledání příležitostí k lepšímu životu osidlovali stále větší oblasti Země, když po jednotlivcích, skupinách, kmenech ale i národech pronikali do mnohdy absolutně neosídlených krajů. Touha po přežití nebo po lepších podmínkách k životu hnala lidi k opuštění své domoviny a ke stěhování – např. do Nového světa, kde se ovšem museli vyrovnat s přítomností místních obyvatel. Samostatnou kapitolou byly kočovné národy (např. nomádi), menší skupiny (horští pastevci apod.), ale i jednotlivci (např. zločinci, skrývající se před spravedlností). Ti cestovali neustále z místa na místo, často aniž by se kdekoli trvale usadili.

Zvláštním případem mezi středověkými cestovateli byli zvědové. Tato nepříliš početná skupina lidí by ale rozhodně neměla být opomíjena, protože i jejich nenápadná práce zanechala v dějinách lidstva svou hlubokou stopu. Zvědové figurovali v každém válečném konfliktu na evropském kontinentu i mimo něj, zejména do islámských zemí, kde zjišťovali klíčové informace pro plánování křížových výprav proti muslimům (obr. 3). Jedním z mnoha byl i burgundský špeh Bertrandon de la Broquiere (1400-1459), mladý šlechtic původem z Gaskoňska, který se během svého života vypracoval na pozici rádce, komořího a prvního kráječe burgundského vévody Filipa Dobrého (1396-1467), na jehož rozkaz putoval roku 1432 v přestrojení na špionážní výpravu do Svaté země a Osmanské říše a v zájmu přípravy příští křížové výpravy.

Závěrem lze snad říci, že ačkoli středověk prakticky neznal spojení zábavy a cestování, velká část tehdejších cestovatelů v něm i přesto nacházela svůj půvab, jak nás informují některé písemné prameny. Lidé se často vraceli ze svých cest jiní, neboť měli možnost poznat odlišný život a ledačemu se tak přiučit. Dokonce i ti, kteří cestovali na něčí příkaz, si ze své „práce“ dokázali mnohdy odnést jen to nejlepší. Zářným příkladem je výše zmíněný Bertrandon de la Broquiere, který si během své cesty vedl pečlivé záznamy, z nichž na sklonku života sepsal obsáhlé dílo „Zámořská cesta“ a daroval ho roku 1457 vévodovi Filipovi Dobrému. Na svou dobu se jednalo o velmi nadčasové dílo, neboť autor se snažil zaujmout čtenáře, vtáhnout ho do vyprávění a podněcovat k zamyšlení. Neomezoval se pouze na svůj úkol zvěda, ale zajímaly ho také veškeré dostupné detaily ze života místní nobility i obyčejných lidí ve všech navštívených krajích. Jeho příběh tak lze využít jako velmi zajímavý pramen pro studium každodennosti, která patří mezi klíčová témata archeologie středověku.

Autorka textu: Martina Smetánková
(Ústav pro archeologii FF UK)

Literatura:
Chorvát, I. 2007: Cestovanie a turizmus v zrkadle času. Banská Bystrica. S. 22-39.

Klápště, J. 2012: Proměna českých zemí ve středověku. Praha. (2.vyd.)

Nejedlý, M. 2010: Paměti o varanovi "mňoukajícím víc než kočka" a o rubínu svatováclavské koruny, "velikém jako zralá datle". Zvěd Bertrandon de la Broquiere na cestách (sebe)poznání. Studia mediaevalia Bohemica 2, č. 1, s. 39-73.

Ohler, N. 2002: Náboženské poutě ve středověku a novověku. Praha.

Ohler, N. 2003: Cestování ve středověku. Praha.

Říhová, M. 2002: Středověký lékař. In: Šmahel F., ed. a Nodl, M., ed. 2002: Člověk českého středověku. Praha.

Slivka, M. 1998: Stredoveký homo viator. (Slovensko vo vzťahu k medzinárodným pútnym miestam), Archaeologia Historica 23, s. 303-320. Brno.

Velímský, T. 1998: K nálezům středověkých poutních odznaků v českých zemích, Archeologia historica 23, 435-455