Reportáž z výtvarného ateliéru Půvab z hlíny aneb výroba tanagerských terakot

Lidstvo bylo od nepaměti fascinováno snadnou dostupností a vlídnou tvárností hlíny a její překvapivou trvanlivostí v případě, že je řádně vysušena nebo vypálena. V samotném Řecku byla hlína v oblibě nejen u hrnčířů, ale také řemeslníků a umělců, kteří ji nejrůznějším způsobem tvarovali, převážně do podob menších soch a figur již od počátku 1. tisíciletí př. Kr. Užíváme pak starověký řecký termín koroplastika a řeč je o sochařské práci z hlíny. Toho, který se této činnosti věnoval, nazýváme koroplastem.

Zdá se, že prvotní funkcí těchto předmětů bylo sloužit jako obětiny bohům (votivní terakoty, ex-vota) a jako milodary v hrobech. Proto jsou často nacházeny v příslušném kontextu v posvátných okrscích a na starořeckých pohřebištích. Jakkoli existovalo množství výrobních center, je jisté, že i tyto předměty byly součástí dálkového obchodu. Dnes malé městečko Tánagra (asi 4 000 obyvatel; 45km SZ od Athén), které dalo název předmětům našeho výtvarného zájmu jejich četnými nálezy v druhé polovině 19. století, leží v jihovýchodní Boiótii a v antice hrálo mnohem významnější roli než dnes. Na přelomu letopočtu město Římané učinili dokonce hlavním městem Boiótie. Od 7. století př. Kr. byla celá Boiótie, ale i Tánagra známa produkcí hliněných sošek. Esteticky nejvyzrálejší formy produkce dosáhla v závěru 4. a na počátku 3. století př. Kr., tj. na prahu helénismu. V tomto a následujícím helénistickém období působí sošky z formálního hlediska mimořádně vyspěle. Jejich estetické působení usiluje napodobit styl monumentálního sochařství a této snaze odpovídá i kánon terakot. Posun nicméně nastává v jejich obsahu. Zatímco dřívější tradice attické terakoty užívá v rituálním a sakrálním prostředí (resp. s tímto prostředím související svět divadla), nyní se zdá, že smyslem jejich tvorby je esteticky uspokojit každodenní, tj. spíše profánní a funerální potřeby běžných smrtelníků, nikoliv božstev, jako tomu bylo dřív. Předměty patrně zdobívaly interiér helénistických středostavovských domů, respektovaly individuální vkus jeho obyvatel a následovaly tyto vlastníky do jejich hrobů. Tento posun v zásadě odpovídá celkovému směřování helénistické kultury, která opouští mnohá tradiční občansko-kolektivní témata, která bývala významná z hlediska dříve nezávislých řeckých obcí a tenduje k tématům individualistickým a privátním.

Jak již bylo naznačeno, tánagry samy o sobě nejsou monumentální a představují spíše drobnější koroplastická díla. Jejich průměrná velikost se pohybuje mezi 10-20 cm, a proto je u nich třeba ocenit překvapivě jemné zpracování. To vyniká především při zachycení draperie – řasení a splývání roucha. V tomto ohledu je inspirace koroplastů monumentálním sochařstvím více než zjevná. Jelikož tánagry většinou zobrazují oděné ženy a dívky (skutečně jen zřídka jde o figury mužské/božské – např. Eróti), hraje dokonalé zpracování draperie ústřední roli v estetickém působení díla. Nadto technologie výroby, materiál i rozměry artefaktu umožňují relativně snadno měnit detaily či celá gesta figur. Setkáváme se tak s figurami žen či dívek stojících, sedících i dřepících, hrajících hry, tlachajících v páru, ovívajících se listovitými vějíři, ověnčených a kryjících se před sluncem důmyslnými kloboučky. Oko pozorovatele nicméně vždy upoutá důmyslně pojatá draperie svrchního pláště (himatia), pod jehož těžšími sklady tušíme jemnější látku spodního roucha (chitónu). Mnohé kusy nesou dobře znatelné pozůstatky polychromie, která byla na před výpalem nabílený objekt nanášena až po výpalu ve vodě ředěnými přírodními pigmenty. S výjimkou příliš drahé malachitové zelené na tanagrách nalezneme vzácnou modř, častěji okrovou, červenou, černou a jejich odstíny. Tyto živé barvy estetický účinek zobrazených elegantních dam zvyšovaly.

Jejich půvab, lehkost a krása se staly tématem druhého výtvarného ateliéru, který se konal v sobotu 19. 10. 2013 v Národním muzeu pod hlavičkou projektu Archeologie na dosah, v rámci Cest umění. Po úvodní přednášce PhDr. Pavla Titze Ph.D. z Ústavu pro klasickou archeologii FFUK v Praze, která vzbudila velký ohlas, si účastníci mohli vyzkoušet, jaké to je stát se alespoň na jediný den koroplastem a zhotovit z měkké hlíny nebo modelovací hmoty drobnou sošku. Pod vedením výtvarnice Mgr. Adély Langové vznikala vskutku neobvyklá díla, která nás překvapila řemeslně dobrým zpracováním. V rámci kurzu lektorka také předvedla, jakým způsobem zhotovit formu ze sádry a postupovat při výrobě kopií a zodpověděla řadu zvídavých dotazů.