Řecké dechové hudební nástroje

Historie řecké kultury je jedním ze zdrojů a hlavních vlivů i naší evropské. To platí samozřejmě i pro jednu její součást, a to pro hudbu, o které pojednává článek Starověká řecká hudba a hudební nástroje. Nyní se však zaměřme na jednu její konkrétní složku, a to na dechové hudební nástroje.  

Základním dechovým nástrojem byl aulos - flétna. Název pochází z řeckého slova pro vítr. Toto označení však bylo používáno pro různé typy nástrojů. Řecké báje vznik aulu přisuzují bohyni Athéně, která ho však zahodila poté, co zjistila, že jí při hře hyzdí obličej. Dalším mýtickým hráčem na aulos byl satyr Marsyas. Ač byl aulos znám již ve starověké Mezopotámii či Egyptě, v Řecku se začal vyskytovat pravděpodobně nezávisle na těchto územích. Stal se hojně používaným nástrojem. Šlo však o lidový nástroj, který byl pokládán za společensky nižší než nástroje lyrovité. Jeho variantou byl diaulos - dvojitá flétna. Z jeho starších vybrazení lze uvést například Kykládský idol z doby bronzové (obr.1) nebo obětní scénu na sarkofágu z Hagia Triady (obr. 2)

.Aulos byl používán při rozličných druzích procesí a náboženských rituálech (spojených mimo jiné s bohy Panem, Apollónem, Diem a Hérou) jako pálení kadidla, libace (oběť bohům spočívající v odlévání vína), doplňoval rovněž chvalozpěv zpívaný na začátku symposia. Byl hlavním nástrojem pro uctívání boha Dionýsa. Byl taktéž využíván i pro obřady válečného charakteru. Od 5. stol. př. n. l. vedl hráč na aulos (aulétés) sbor při každé divadelní hře, kde doprovázel dithyrambos. Na soukromých symposiích vystupovaly hráčky na aulos, zpravidla otrokyně. Známými centry hry na aulos byl v 6. stol. př. n. l. Argos a v 5. a 4. stol. př. n. l. pak Boiótie. V Athénách byl oblíben do raného 5. stol. př. n. l., poté byl jeho zvuk označen za vulgární a křiklavý. V Delfách byly dočasně soutěže ve hře na něj pozastaveny. Hlavním střediskem hry na tento nástroj zůstaly Théby. Právě antipatie k nim a maloasijský původ nástroje byly (zvláště v období řecko-perských válek) asi hlavním důvodem této athénské averze. Ve 4. stol. př. n. l. je hra na aulos v těchto oblastech již opět zmiňována. 

Jako materiál pro výrobu aulů byl nejčastěji užíván rákos, máme i nálezy zlomků slonoviny a kosti (z holeně jelena či ovce). Jelikož je kost kratší, uprostřed se musely obě části spojit, zatímco u rákosu mohla být trubice vyrobena z jednoho kusu celá. Pravděpodobná délka trubice se podle vyobrazení pohybovala mezi 35-52,5 cm, což odpovídá i dochovaným kusům. Nejstarší auly měly tři až čtyři dírky. Při složitější kontrukci aulu byli jeho součástmi vedle trubice zvané bombyx dvě pohyblivé části – hyfolmion ve tvaru šišky blíže ústům hráče a hruškovité části zvané holmos, které sloužily k připojení a nasazení plátkového zařízení. Méně trvanlivé části hlavice se, bohužel, u těchto nástrojů nedochovaly a ani vyobrazení na vázách nejsou zcela zřetelná. Rekonstruovat přesně zvuk daných nástrojů je v dnešní době tedy velmi obtížné. Jednotlivé zlomky aulů se nám dochovaly například z Délu, Perachory, Korintu, athénské Agory, Brauronský aulos (votivní dar Artemidě), čtyři auly z Pompejí, Meroe (pohřební dar), pěkně dochovaným párem fléten jsou auly lorda Elgina z Britského muzea. 

Dalším dechovým nástrojem byl syrinx, tzv. Panova flétna, tvořená několika spojenými jednotónovými píšťalami. Tento nástroj je znám již z chetitského prostředí. Podle řecké legendy ho měl bůh Pan vyrobit z rákosí, v něž se proměnila před ním prchající nymfa Syrinx. S tímto nástrojem bývá pak také zobrazován (obr. 4).

Ve 3. stol. př. n. l. Ktesibius z Alexandrie vyvalezl hydraulos - vodní varhany. Jednalo se o mechanický píšťalový nástroj, který byl používán při hrách v cirku nebo hudebních soutěžích. Hojněji jej však začali používat až Římané (obr. 5). 

Jak zmíněná alexandrijská terakota, tak i libyjská mozaika ukazují též další typ dechového nástroje, a sice salpinx - rovnou trubku (obr. 5). V Řecku se na ni hrálo při obětech, sjednávala též klid před modlitbou. Ve vázovém malířství ji vídáme v rukou vojáků. Obměnou byl keras - zahnutý roh či různé vojenské polnice. 

Více o starověké řecké hudbě a hudebních  nástrojích se dozvíte zde:

Starověká řecká hudba a hudební nástroje
Řecké strunné hudební nástroje
Řecké perkusní nástroje

Autorka: Kateřina Svobodová

 Použitá literatura viz článek Starověká řecká hudba a hudební nástroje.