Od nitky k plášti aneb jak naši předkové k látkám přišli

Jak to víme? Co vše může archeologie zjistit?
Výzkum textilní výroby v pravěku je komplexní záležitostí. Archeologové, věnující se této tématice, musí spojovat své znalosti z oblasti výtvarného umění, písemných pramenů i archeologických nálezů. Jaké tedy máme dochované památky, zobrazující výrobu tkanin z doby, kterou představuje výstava „Ve stínu Olympu“? Z čeho mohou vědci vyčíst, jak výroba probíhala a co vše k ní bylo zapotřebí?

Známý je například výjev z černofigurového lékythu z poloviny 6. století př. n. l od řeckého malíře Amasia:

Zřetelně na něm vidíme dělbu práce – některé ženy připravují surovinu v proutěných koších, jiné ji spřádají pomocí vřetene a přeslice, další váží napředenou přízi v klubkách, některé tkají a ostatní skládají výsledné tkaniny do úhledného komínku. Zda – li se jedná o výjev z ženské místnosti, tzv. gynaikeionu, která byla v každém domě, nebo o specializovanou textilní dílnu, nevíme. Podobných výjevů máme zachycených ve vázovém malířství 6. a 5. století př. n. l. hned několik.
Z území střední Evropy pochází podobný, byť primitivněji podaný výjev na váze ze Sopronu (Maďarsko). Na jejím povrchu vidíme vyryté postavy žen v širokých suknicích, připravující surovinu a pracujících na jednoduchých vertikálních stavech. Postavy jsou provedeny jednoduchými geometrickými liniemi, ale i tak jsou všechny druhy prací a užívané nástroje dobře rozpoznatelné.
Ani samotná archeologie není v objasnění postupu textilní výroby němá. Výzkumy odkryly řadu objektů i drobných nálezů předmětů, spojených s textilní produkcí. Spadají do nich předměty související s přípravou textilní suroviny, jako jsou např. vochle (obr. 1) na vyčesávání rostlinných surovin, předměty související s předením a úpravou vláken - přesleny, dříky, přeslice, nebo předměty související s tkaním a ostatními textilními technikami - tkací destičky, tkalcovská závaží, tkací mečíky a konečně i předměty, které slouží k úpravě již hotových tkanin – jehly, nůžky apod. Všechny tyto nálezy pomáhají archeologům zodpovídat otázky ohledně přípravy textilních surovin, jejich zpracování, typů tkalcovských stavů, znalosti a šíření jednotlivých textilních technik a mnohé další.

Jak vypadala a fungovala textilní výroba v době železné?
V obou zkoumaných oblastech probíhal její postup naprosto shodně, v nářadí nebo technice nebyl výraznější rozdíl. Textilní suroviny byly před spředením náležitě upraveny podle toho, jestli byly rostlinného nebo živočišného původu. V době železné se užívalo obou – většina produkce byla buď vlněná, nebo lněná, objevuje se však i konopí nebo jiná zvířecí srst. Rostlinný materiál se musel namáčet, drtit lamkami (obr. 2), aby se docílilo odstranění dřevnatých částí rostlin.

Živočišné suroviny se musely proplachovat od nečistot, česat. Obě nakonec prošly důkladným pročesáním na vochlích (viz galerie), bez kterého by nebylo možno ze suroviny upříst nit.
Předení byl postup, při němž byla ze surové vlny nebo koudele připravena nit vhodná k natažení osnovy a tvořil drtivou většinu tvorby samotné textilie. K tomu bylo potřeba vřetene s přeslenem, přeslice a dalších předmětů (v řeckém prostředí např. háčku, epinetronu, misek aj.).

Vřeteno se skládalo z dříku, který byl v pravěku vyroben nejčastěji z organických materiálů jako jsou dřevo, kost, a přeslenu, který je na dřík nasazován. Přeslen - předmět kotoučovitého tvaru s perforovaným vertikálním otvorem ve středu – sloužil na dříku jako setrvačník a závaží při spřádaní suroviny. Přesleny byly vyráběny nejčastěji z hlíny, kamene, kosti, dřeva. Jejich tvar, velikost a výzdoba se často mění (obr. 3). Přeslice sloužila k upevnění příze pro snazší manipulaci s ní. Mohla mít formu kratší tyče, přidržované v podpaždí nebo jako samostatně stojící, do země nebo stojanu zasazená dlouhá tyč. Byla vyrobena z organických materiálů (dřevo, kost, výjimečně z kovu), ve starověku spíše kratší (okolo 35 cm maximálně). Epinetron byl hliněný půlcilyndrický nástroj, který taktéž v Řecku sloužil při přípravě příze - přikládal na stehno při rozčesávání vlny a předení (viz galerie). Poté co byla nit upředena, mohla být natočena na špulku nebo smotána do klubíčka, aby byla následně využita ke tkaní, šití nebo vyšívání.

Některé příze byly poté barveny za použití rostlinných nebo minerálních barviv. To, že tkaniny byly vyhotoveny v pestrých barvách, víme nejenom z vázového malířství, ale také z přímých archeologických nálezů. Ačkoliv si textil většinou svou původní barvu neponechává (nálezy mívají obvykle vlivem působení různých činitelů stejnou barvu – hnědošedou, šedozelenou apod.), existuje několik výjimek, které si barevnost uchovaly, nebo které mohly být podrobeny analýzám. Zjištění původních barev či snad rostliny k barvení použité je velmi složitý chemický proces, který nemusí být vždy úspěšný. Díky těmto rozborům se podařilo určit čeledi rostlin, užívaných k barvení, např. Brassicaceae, do kterých patří boryt (Isatis tinctoria – modrá barva), Resedaceae, zastoupenou rezedou (Reseda luteola L. – žlutá barva), Rubiaceae, z nichž např. mořenu barvířskou (Rubia tinctorum – červená barva) a mnoho dalších. Oproti Středomoří, kde bylo barvířství specializovaným řemeslem, nemáme ze střední Evropy žádný objekt, který by bylo možno identifikovat jako barvící dílnu či lázně. Nezbývá než předpokládat, že k barvení docházelo spíše podomácku a v menším rozsahu, což nezanechalo výraznějších archeologických stop (obr.4).

Na základě studia výše zmíněných pramenů, ikonografických památek a rozboru tkanin víme, že jak v antickém, tak i v středoevropském světě byl ke zhotovování textilií používán vertikální tkalcovský stav s osnovními nitěmi zatíženými závažími. (obr. 5). Kostra vertikálního tkalcovského stavu je tvořená dvěma svislými tyčemi (postranicemi) a dvěma příčnými. Horní tyč je nazývána také osnovním válem, neboť k němu byla upevňována osnova – záhlaví tkaniny, připravené na destičkovém nebo hřebenovém stávku (viz galerie). Nitě mohly být před natažením na osnovní vál máčeny do speciálních roztoků a upraveny, aby byly pevnější a netrhaly se při tkaní. Na závěr byla osnova vypnuta závažími různých tvarů a materiálů (viz galerie). Nezbytnou součástí stavu byly také vidlice zasazené do postranic a brdo neboli brdová příčka, která na ně nasedala.

Tkaní bylo a je základním způsobem zhotovování textilií. Jeho samotný princip spočívá ve vzájemném provazování křižujících se dvou kolmých soustav nití – osnovních a útkových. Toto provazování je prováděno na základě předem daného systému – tkalcovské vazby. Křížení osnovních nití docházelo upevněním jedněch k brdové příčce a druhých k závažím. Vzniklým prošlupem (mezerou) byl protažen útek a vznikla vazba tkaniny – jednoduché plátno.

Oproti plátnu byly tkaniny s keprovými vazbami zhotovovány na vertikálním tkalcovském stavu s více brdy, na nichž byly osnovní nitě navázány v přesně daném pořadí, a jejichž prohazování bylo stanoveno podle přesně určeného schématu dle požadované vazby. Že byl používán i tento stav, ačkoliv pro něj nemáme žádného vyobrazení, je odvozeno z poměrně častého používání keprových vazeb a nejenom na ozdobných, ale také i na užitných tkaninách.

Stav mohl být upevněn buď přímo zapuštěním do země, opřením o stěnu domu nebo dílny, nebo byl vybaven stojanem, poté stál samostatně. Umožňoval podle rozsahu břeven dosažení i větší šíře látek, zvláště pokud byl obsluhován více lidmi. Nálezy koncentrací tkalcovských závaží v objektech, interpretovatelných jako textilní dílny, jsou poměrně vzácné, ovšem pokud jsou, pak některé jejich rozměry vzbuzují úctu jako například pozůstatky tkalcovského stavu z Hafnerbachu (Rakousko), který dosahoval délky až 4metrů a obsahoval přes 50 závaží! Tkalcovských stavů mohlo být v domě či výrobním objektu dokonce několik, jak ukazují nálezy dvou tkalcovských stavů z lokality Nové Košariská (Slovensko) nebo celkem čtyř stavů různé velikosti v Slepoticích (Východní Čechy, viz galerie). Kolem stavů se poměrně často setkáváme i s udusanou podlahou nebo pozůstatky uhlíků, které by nám mohly indikovat, ze které strany se k nim přistupovalo, jestli byly používány podnožky, nebo kde byl zdroj osvětlení tolik potřebný pro detailní tkalcovskou práci.

Kromě rozměrných vertikálních tkalcovských stavů byly používány také menší stávky k výrobě tkanic a textilií k dekorativnímu nebo hospodářskému užití, např. hřebenový nebo destičkový stávek (viz galerie). Vzory vhodné pro tkaní na destičkovém stávku (tzv. karetkách) si můžete stáhnout zde.

Autorka: Kristýna Urbanová
(Národní muzeum)