Archeologie a fyzická antropologie (vybrané kapitoly)

Důležitá spolupráce
Ačkoli se to může někomu zdát lehce morbidní, archeologové se při své práci neobejdou bez důkladného zkoumání prastarých mrtvol. Lidské ostatky nám totiž dokáží sdělit množství důležitých informací. Lze z nich často například vyčíst, zda se jedná o ženu či muže, jak byl daný jedinec starý, jakými trpěl nemocemi, jaké měl úrazy či proč zemřel. Proč toto ale archeologové potřebují vědět? A jak to vlastně z rozpadlých kostí zjistí?

Všechno to má na starosti právě fyzická antropologie. Tato věda se věnuje studiu pravěkých a středověkých lidských ostatků, aby tak mohla přispět k hlubšímu poznání pradávných společností. Zrodila se v 19. století pod vlivem darwinismu jako relativně samostatná disciplína zabývající se vznikem a vývojem lidského rodu. Dnes je fyzická antropologie již vysoce specializovaným oborem, bez nějž by archeologie ze svých výzkumů vytěžila pouze část informací. 

Kosti vyprávějí
Jak se tedy antropologové dopracují od vykopaných kostí až k interpretaci? Zjednodušeně lze jejich práci rozdělit do následujících pěti kroků:
1. Terénní výzkum - zahrnuje prospekci, sondování a vyzvednutí antropologických a archeologických nálezů 
2. Kritické ověření - antropolog musí v terénu ověřit autentičnost a spolehlivost archeologických pramenů a zhodnotit okolnosti jejich získání
3. Laboratorní zpracování - kosterní nálezy je nutno šetrně omýt, popsat inventárními čísly, zaevidovat a případně také zrekonstruovat, tedy slepit fragmentarizované kosti
4. Deskripce a analýza - nálezy je potřeba detailně prozkoumat a podrobit mnoha přírodovědným analýzám, které umožní například jejich dataci či rozbor DNA
5. Interpretace - závěrečná fáze, kdy se nálezy interpretují v celkovém kontextu a vyvodí se z nich ve spolupráci s archeology konečné závěry

Jak již bylo uvedeno výše, z lidských ostatků lze vyčíst mnoho informací. Některé antropolog dokáže určit dokonce bez použití dalších přístrojů. Například pohlaví jedince lze určit z tvaru a rozměrů pánve a lebky. Ovšem ne vždy je výsledek určení stoprocentní. Každý z nás jistě již viděl ženu, která měla proporce muže a naopak. S větší přesností se pak dá z kostí vyčíst také stáří jedince. To lze odhadnout na základě hodnocení stupně osifikace (tedy kostnatění) určitých partií, vývinu chrupu, prořezávání a mineralizace zubů a přirůstání epifýz (zakončení kostí) k tělům dlouhých kostí. 

Antropologie se také zabývá celkovým vývojem fyzické podoby člověka. Ovšem to se netýká pouze evoluce, ale také změn v průběhu celé existence lidstva. Například tělesná výška obyvatel střední Evropy od pravěku až do současnosti podléhala změnám jak v čase, tak v prostoru. Změny výšky totiž souvisejí mimo jiné s výživou lidí v daném období. Jednoduše to lze vysvětlit tak, že má-li populace kvalitní výživu bohatou na bílkoviny, její výška roste. Na základě porovnání archeologických průzkumů pohřebních výbav a antropologického materiálu z mnoha lokalit lze říci, že rozdíly ve výšce jsou pozorovatelné i mezi vyššími a nižšími sociálními vrstvami, neboť výše postavení jedinci jedli lepší stravu a dosahovali tak vyšší tělesné výšky. Dnešní evropská společnost je tak právě díky kvalitní stravě o několik centimetrů v průměru vyšší, než například společnost středověká. Dlouhodobým faktorem, který má vliv na tělesnou výšku, je také klima. V chladnějších obdobích pravěku a středověku byla zpravidla průměrná výška o něco málo nižší, než v klimaticky příznivějších dobách. Lidé žijící v chladnějším klimatu totiž mají tendenci k robustnější postavě s kratšími končetinami (což je nejvýraznější u neandrtálců, kteří žili v době ledové a vyznačovali se právě malými a robustními postavami).

Z antropologického materiálu lze též někdy vyčíst, zda daný jedinec vykonával těžkou práci. Ta totiž zanechává na kostře nezvratné změny, které jsou v antropologii označovány jako známky pracovní zátěže. Ty se dělí do několika typů: kloubní změny, zubní deformace (obrusy, zlomy, kazy), muskuloskeletální známky námahy a zranění. Dalším ukazatelem je také samotná velikost, tvar a robustnost kostí, jež mohou odrážet zvýšenou fyzickou námahu určitých tělesných partií. Ta se také projevuje zvětšením určitých svalových skupin, které zůstává patrné na kostech v místech svalových úponů (tzv. muskuloskeletální znaky). Stejně tak osteologické změny v okolí určitých kloubů (jako například i nám dobře známá artróza) ukazují na jejich zvýšenou zátěž. Zranění nám zase mohou napovědět mnohé o sociálním kontextu dané společnosti a také dělbě práce, protože některé činnosti (např. nošení těžkých břemen na hlavě) způsobují specifické úrazy. Zubní deformace nám přínášejí důležité informace nejen o výživě dané společnosti, ale také o tom, k jakým činnostem kromě jídla lidé zuby využívali. Například žvýkání zvířecích kůží za účelem jejich změkčení nebo přidržování materiálu při pletení košů a rohoží způsobuje jiné typy poškození zubní skloviny a obrusu zubů, než pouhé přijímání potravy. Rozdílné počty kazů u mužů a žen v určité společnosti nám zase ukazují na odlišnou stravu u obou pohlaví. 

Zdraví a léčba v pravěku
Nemoci, zranění a příčiny smrti pak zkoumá paleopatologie. Paleopatologové jsou schopni rozpoznat na kosterních pozůstatcích kromě zhojených či smrtelných úrazů také množství nemocí, od revmatu, přes tuberkulózu až po vrozené vývojové vady či degenerativní onemocnění, čímž doplňují celkový obraz pravěké populace. Právě díky paleopatologickým průzkumům mnoha jedinců z celého světa víme, že tzv. civilizační choroby, jako např. nádory či arteroskleróza se vyskytovaly již před tisíci lety. Nelze je však prokázat v takovém množství jako dnes, neboť tyto nemoci postihují většinou jedince středního a vyššího věku. V pravěku však byla průměrná délka života o několik desítek let nižší než dnes, mnoho lidí se tedy nedožilo toho, aby těmito chorobami onemocnělo. 

Na základě výzkumu kosterního materiálu můžeme také sledovat takové jevy, jako vývoj medicíny. Pokud totiž zranění či onemocnění zanechalo stopy na kostech, lze rozlišit, zda se zhojilo či zda se pacienta vyléčit nepodařilo a zemřel. Ukázkovým příkladem sledování medicínské zdatnosti pravěkých lidí jsou trepanace. Jedná se o zákrok, při němž je chirurgicky otevřena lebka, aby tak byl získán přístup "do hlavy". Tento zákrok je doložen na několika místech světa již ve starší době kamenné, kdy pomocí kamenné čepelky (řezáním, vrtáním či škrábáním) byla "pacientovi" odstraněna malá část lebky, většinou ve tvaru kolečka či čtverce. Účel tohoto zákroku však antropologové ani archeologové schopni určit nejsou. Předpokládá se, že trepanace byly prováděny buď za léčebným účelem, např. při psychických poruchách, poraněních či velkých bolestech hlavy, nebo také jako způsob vyhánění "zlých duchů" či při jiných magických rituálech. Již asi nezjistíme, jak na tento zákrok lidé v pravěku přišli, nicméně na základě studia trepanačních otvorů víme, že poměrně velká část pacientů tuto drastickou operaci přežila. 

Dalším zajímavým zákrokem, který naši prapředci zvládli, jsou umělé deformace lebek. Tento kulturní zvyk byl v pravěku rozšířen u mnoha rozdílných etnik po celém světě a stále se s ním můžeme setkat u několika málo "primitivních národů". Pomocí různých pomůcek, jako jsou dřevěné či kovové destičky a pruhy látek, se jedincům v prvních letech jejich života ovlivňuje růst lebky a tak dochází k její nevratné deformaci, většinou do podoby tzv. dlouhé lebky. Z našeho území pocházejí takto deformované lebky z období 4. - 6. st. n. l., z doby stěhování národů. Důvody takového tvarování hlavy mohly být opět rituální či magické, pro některé kultury se ale předpokládá sociální význam. Dlouhé lebky tak mohly být výsadou pouze určité, nejspíše elitní, skupiny obyvatelstva, či vyjadřovat příslušnost k určitému etniku. 

Vidíme, že téma vztahu archeologie a fyzické antropologie je velice široké a téměř nevyčerpatelné. Zajímá-li Vás však více, rozhodně Vás potěší následující odkazy:

Brůžek, J. - Černý, V. - Stránská, P. 2005: Proměny výšky postavy v průběhu věků. Vesmír 84, 2005/3.

George O. Krizek 2003: Prehistorické trepanace lebek na území Čech. Vesmír 82, 2003/10.

Novák, J. A. 2012: Operace mozku v době kamenné.

Sládek, V. - Svoboda, J. A. - Škrdla, P. 1997: Hledání počátků moderního člověka. Vesmír 76, 1997/10.

Stloukal, M. 2003: Etika výzkumu starých hrobů. Vesmír 82, 2003/8.

Autorka: Veronika Mikešová
(Národní muzeum)